LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Po úspěšném dobytí ztracených pozic na evropské heavymetalové scéně deskou „Master Of The Rings“ potřebovali němečtí HELLOWEEN jakési potvrzení toho, že jejich návrat na výsluní není žádná krátkodobá záležitost, ale že to myslí opravdu vážně. Dalším záchytným bodem nad propastí neúspěchu se stalo album „The Time Of The Oath“, které ani o píď neuhnulo z nastoleného kursu a nedůvěřivé fanoušky zcela uklidnilo v tom, že žádné další odklony od metalu nehrozí.
Větší prostor pro skládání dostal Andi Deris, ale lze jen těžko určit, jestli to je nebo není pro „metalové“ dobro věci - paradoxně (coby rockový matador) je autorem nejrychlejších věcí na desce, tzn. „Before The War" a úvodní písně, ale zároveň obsadil i protipól v podobě „cajdáku“ „Forever And One“. Z tohoto tria u mě stoprocentně obstojí pouze první zmíněná skladba, oproti tomu pomalá píseň dost trpí Derisovým ukňouraným projevem. Podobný problém má i ploužák „If I Knew" od Michaela Weikatha - refrény jsou povedené a i zpěv v nich je zcela OK, ale jakmile Andi zpívá ve sloce (a je jedno, která z těch dvou věcí to je), tak se teplota přehrávače rapidně zvyšuje, čísla na displeji se zbarvují na růžovo a vy dumáte nad tím, že název předchozí Andiho štace se k jeho projevu přeci jen hodil trošku víc. U většiny dalších skladeb je Derisův projev naštěstí silovější a ačkoliv se prakticky nikdy nevymaní z rockového zabarvení (až na pár absolutních výšek, do kterých ale samozřejmě nešplhá tak často jako jeho předchůdce), razanci alba to na ničem neubírá.
Roli „třetího do party“, co se autorského vkladu týká, převzal tentokrát od Rolanda Grapowa Uli Kusch, který na „Master Of The Rings“ skladatelsky vůbec neparticipoval. Všechny songy sice napsal společně s Andim Derisem, ale coby člen rytmické sekce kapely nenechal Marcuse ve štychu a dal jeho nástroji hezky vyniknout - ve „Wake Up The Mountain“ hraje baskytara hlavní roli hned v úvodu a v „Anything My Mama Don´t Like“ nádherně „zvoní“ (zvuk tolik typický pro Duffa McKagana) během slok. Celkově vzato jsou Uliho písně pro mě osobně nejzajímavější - chytlavé, pestré a hlavně mají vysoký stupeň vítaného „groove“ faktoru. Již zmíněný Roland dostal prostor pouze pro jednu skladbu, snad ho ale mohlo těšit, že se jednalo o titulní věc, tentokráte netradičně umístěnou až na úplný závěr. S přehledem se jedná o nejryzejší metalovou záležitost, kterou na albu najdete - téměř klasický riff, temný text a atmosféra s apokalyptickým závěrem. S délkou sedmi minut by to na většině jiných alb byla jasně nejepičtější píseň, ale tady tomu tak není, protože principál Weikath ho díky „Mission Motherland“ překonal ještě o dvě minuty. Tento kousek vnímám jako poslední cihlu do časoprostorového mostu, který kapela postavila mezi její (tehdy) aktuální tvorbou a úspěšným obdobím „Keeperů“. Dost výrazně mi připomíná jeho dva sourozence ze závěrů obou kultovních alb - dlouhá, ale nenudící stopáž, propracovaná a dramatická struktura a ani celkovou kvalitou nikterak nezaostává. Weikath se na „Time Of The Oath" vůbec docela vytáhl. Kromě obligátní (normálně bych použil slovo „vánoční“, ale už mi to připadá až moc často opakované) šablonovité „Power“ a příjemně kvapíkové „Kings Will Be Kings“ je mým tajným tipem „Steel Tormentor“, který se sice na první poslech moc nezdá, ale o to déle pak zůstane pod kůží.
Proti předchozímu albu mi připadá, že mírně utrpěla produkce. Pořád je to sice lepší, než období před „Chameleonem“, ale člověk by čekal spíš zlepšení než naopak. Celkově nemá zvuk vůbec „koule“ a v některých pasážích není Deris vůbec slyšet a je dost utopený. Ale to je asi tak jediná kaňka na jinak solidním a vyváženém albu. Pokud bych měl navázat na úvod recenze, tak HELLOWEEN díky „The Time Of The Oath“ svou opětovně dobytou pozici rozhodně nepustili.
Touto deskou HELLOWEEN potvrdili definitivní návrat do nejvyšší evropské speedmetalové soutěže.
Andi Deris
- zpěv
Michael Weikath
- kytary
Roland Grapow
- kytary
Markus Grosskopf
- baskytara
Uli Kusch
- bicí
1. We Burn
2. Steel Tormentor
3. Wake Up The Mountain
4. Power
5. Forever And One (Neverland)
6. Before The War
7. A Million To One
8. Anything My Mama Don't Like
9. Kings Will Be Kings
10. Mission Motherland
11. If I Knew
12. The Time Of The Oath
Helloween (2021)
United Alive In Madrid (2019)
My God-Given Right (2015)
Straight Out Of Hell (2013)
7 Sinners (2010)
Unarmed: Best Of 25th Anniversary (2010)
Gambling With The Devil (2007)
Keeper Of The Seven Keys - The Legacy (2005)
Rabbit Don´t Come Easy (2003)
Treasure Chest (Best Of) (2002)
The Dark Ride (2000)
Metal Jukebox (1999)
Better Than Raw (1998)
High Live (1996)
The Time Of The Oath (1996)
Master Of The Rings (1994)
Chameleon (1993)
The Best, The Rest, The Rare (Best Of) (1991)
Pink Bubbles Go Ape (1991)
Live In The U.K. (1989)
Keeper Of The Seven Keys Pt.II (1988)
Keeper Of The Seven Keys Pt.I (1987)
Walls Of Jericho (1986)
Helloween (EP) (1985)
Datum vydání: Čtvrtek, 29. února 1996
Vydavatel: Castle Communications
Stopáž: 61:29
Produkce: Tommy Hansen
Studio: Chateau du Pape, Hamburg
Zatímco "Master Of The Rings" mělo všechny atributy čerstvé a nápadité nahrávky, na které HELLOWEEN po letech našli sami sebe a ještě přidali trochu nového (takřka hardrocková melodika), pak nástupce "The Time Of The Oath" je sázkou na jistotu a jednoznačně albem postrádajícím jakoukoliv osobitou nadstavbu. Takže opravdu žádné velké potěšení, natož pak příjemné překvapení. Dýně si zkrátka jednoho dne řekli - proč vymýšlet něco nového, předchůdce uspěl, tak proč zas něco zkoušet, nahrajeme prostě nějakej metal.
Nemyslím si, že by šlo v případě "The Time Of The Oath" o vyloženě slabší album, ale jeho nepostradatelnost není také zrovna příliš vysoká. Je zde pár kousků, které mám do dnes v oblibě, ale jsou to povětšinou germánské třeskutosti, které nesjíždějí z hlavního dálničního tahu ani o píď - "Steel Tormentor", "Power", "Wake Up The Mountain" a "Time Of The Oath". Na rozdíl od Mildy mě nevadí ani balada "Forever And One", ve které Deris ukazuje, co je jeho největší parketou. Na druhou stranu přiznávám, že druhý cajdáček "If I Knew" je o trochu slabší. Povedla se oslavná a z nepochopitelného důvodu přehlížená "A Million To One", kterou mám za příjemně hymnické obohacení kolekce. Za zklamání naopak považuji Derisovo tlačení se do vypjatě metalových sprintů, které jako zkušený hardrockový gigolo a brodič ve sladkostech, nemá vůbec zapotřebí (Je snad nutné do nekonečna někoho furt ujišťovat, že HELLOWEEN začali jako speed metalové těleso?), takže z toho vyplývá, že "We Burn", "Before The War" a zejména "Kings Will Be Kings", pro mne představují tu největší možnou blbost jaká mohla pod značkou HELLOWEEN v roce 96´vzniknout a v podstatě celek hodně sráží, ostatně stejně jako dlouhá a nudná "Mission Motherland". Tahle deska je prostě samé kdyby, kapela plná schopných skladatelů stvořila album podle toho, co si zjevně její členové mysleli, že fanoušci požadují, navíc s odpadkovým zvukem a celkově laciným prvoplánovým nastylizováním. Takže v konečném výsledku "The Time of The Oath" jako lehoulince nadprůměrné metalové album beru, ovšem bez jakékoliv přidané hodnoty a zajímavého překvapení. S pestrým a optimistickým předchůdcem se to ve výsledku opravdu nedá srovnávat.
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.