Pozoruhodná kariéra Lemmyho Kilmistera coby nezdolného rockového barda, který se stal za těch pětatřicet let u MOTÖRHEAD doslova synonymem opravdovosti a zanícení pro surový rock ´n´ roll, rozhodně stojí za připomenutí. Zvlášť když novinka „The Wörld Is Yours“ vyšla velmi nedávno. Lemmyho obludné děcko patří k sázkám na jistotu a stabilní kvalita jeho nahrávek v průběhu více než tří dekád bere doslova dech. Zde je tedy třídílný nástin toho, jak to s jednotlivými záseky vidím. Profily mapují období od rachotivých počátků na Ostrovech, kdy se tehdy nejtvrdší kapela světa stala miláčky nastupující NWOBHM, až k desce „We Are Motörhead“, neboť od alba „Hammered“ již na Metalopoli naleznete samostatné recenze.

„Motörhead“ (1977)

Jediné album nahrané pro Chiswick Records. Bylo předzvěstí velkých věcí příštích a šlo ruku v ruce s nastupující punkovou vlnou, která se v té době na Britských ostrovech vzedmula. Spojení stařičkého boogie stylu s punkovou energií dávalo tušit, že se od této party asi nikdo nedočká sounáležitosti s tehdejšími rockovými dinosaury, prezentujícími svou korpulentní tvorbu prostřednictvím čtvrthodinových kompozic, opěvujících vesmírné náležitosti. Jde ve všech směrech o přirozené a syrové dílo, stvořené ve vší spontánosti, tak jak Lemmymu vždy pravil zdravý rozum, přesto to ještě zdaleka není ono. Za zmínku stojí jak eponymní skladba „Motörhead“ (která je první z řady slavných titulek), tak třeba „Iron Horse/ Born To Lose“. Jeho v roce 1975 nahraná, avšak nevydaná první verze, na které spolu s Kilmisterem hráli ještě Lucas Fox a Larry Wallis, spatřila světlo světa až o čtyři roky později (Bronze Records) pod titulem „On Parole“. Po realizaci první verze však dochází v kapele k personálnímu zemětřesení a oba zmínění Lemmyho spoluhráči jsou rychle nahrazeni většími borci (Clarke, Taylor), kteří jsou na „Motörhead“ již ke slyšení.

(6/10)

„Overkill“ (1979)

První věc, vymyšlená již v klasické tříčlenné sestavě s kytaristou Eddiem „Fast“ Clarkem a Philem Taylorem za bicí artilérií, se stala pevným odrazovým můstkem pro následnou kariéru MOTÖRHEAD a navždy definovala jejich směr. Je zde mnoho klasických čísel, které dodnes dokázaly obstát ve zkoušce času: „Metropolis“, „Capricorn“, „Stay Clean“, „No Class“ nebo nezapomenutelný titulní flák. Ve své době šlo skutečně o extrémně nabušenou směs punku a rocku, která neměla dosud nikde obdoby a stála předobrazem celé, za krátko propuknuvší britské metalové vlně, byť musím říct, že přes zahuhlaný sound vynikají spíše punkové indicie. Přímočarost, rychlost, energie, důrazné songy s neskutečným tahem na primární vjemy a ústřední Clarkeova kytara (jeho sóla v „Capricorn“ budou pro mne mít vždy kouzlo zdachmaného konce nočního tahu kdesi ve velkoměstě). Už tehdy Lemmyho okouzlující chraplák dodal celé té mašině na desperátské macho-stylizaci a fanoušci nažhavení na vše hlasité, divoké a zakázané se jen hrnuli. Takže skutečně nic pro měkoty ani feministky. Pravý start.

(8/10)

„Bomber“ (1979)

„Bomber“ lze považovat za jakéhosi dotaženějšího sourozence předchozí ďábelské jízdy „Overkill“. Je stejně divoký, možná o něco lépe producentsky ošetřený, hutnější a ve všech směrech propracovanější co se týče kytarových partů a podoby některých skladeb (jsou zde běžné i pomalejší kusy jako „Lawman“ a „Sweet Revenge“). I přesto je mi záhadou, proč věhlasu svého předchůdce „Bomber“ nedosáhl. Je zde znovu několik klasik jako „Dead Men Tell No Tales“, „Stone Deaf Forever“, „Poison“ nebo již tradičně výrazný titulní flák (a naopak i songy, o kterých dnes Lemmy tvrdí, že je z celého srdce nenávidí („Talking Head“). Celkově album velmi dobře reprezentuje období, kdy popularita MOTÖRHEAD šla strmě vzhůru a je rovněž považované za klasiku prvního období, byť úplného vrcholu se Lemmy dotknul až na jeho následovníkovi. Pro fanoušky NWOBHM povinnost a jasná volba, pro ostatní zajímavý výlet všemi drsňárnami, jaké může nabídnout jedině život takto rozjeté kapely na cestách. MOTÖRHEAD se zhruba od tohoto období stali definicí kapely, pro kterou jsou zejména živá vystoupení vším. Následovalo první americké turné.

(9/10)

„Ace Of Spades“ (1980)

Tohle rozzuřené kovové zvíře, zastižené v okamžiku svého běsnění, patří bezesporu k největším metalovým klasikám všech dob a dle mého názoru nemá slabších míst. Pokud bych měl nezasvěcenému posluchači doporučit jediné album MOTÖRHEAD, rozmýšlel bych se mezi tímto albem a „1916“. Vše, co do té doby kapela nahrála, bylo na „Ace Of Spades“ posunuto do vyšších obrátek – divočejších, rychlejších, metalovějších, s lepším zvukem a nezastavitelnými skladbami. Deska se stala vzorem pro mnoho mladých metalových kapel, napříč třemi následujícími dekádami. Zdobí ji nezapomenutelný obal s fotkou kapely oblečené do úborů texaských desperátů, která, ačkoliv se to díky modrému nebi a písečné duně nezdá, byla pořízena v interiérech místa zvaného South Mimms, ležícího pár kilometrů na sever od Londýna. Jasný vrchol klasické sestavy, po kterém už to nikdy nebylo mezi Kilmisterem a k větší různorodosti tíhnoucím Eddiem Clarkem takové jako dřív, ačkoliv ještě následné turné představilo trojici prakticky na vrcholu. MOTÖRHEAD se prostě na krátkou chvíli stali absolutní metalovou jedničkou. Co se týče náplně alba, vedle pekelné titulní jízdy se osvědčily zejména skladby jako „Love Me Like A Reptile“, „Shoot You In The Back“ nebo „(We Are) The Road Crew“, které se staly ozdobou živých performancí. Vtipný a úderný text k „(We Are) The Road Crew“, který Lemmy ve studiu složil během desetiminutové producentovy pauzy na svačinu, navíc způsobil, že jeden z techniků kapely se při jeho první živé prezentaci dojetím rozplakal.

(10/10)

„No Sleep Til´ Hammersmith“ (1981)

Úplně první heavy metalové album historie, které dosáhlo v britském žebříčku prvního místa. Bylo obrovským zadostiučiněním kapele, která strávila pět let vydatným koncertováním a budovala svůj sound se vší přirozeností, prostý jakýchkoliv zkrášlovadel. Obsahuje výběr z největších klasik představených v průběhu jednoho večera v londýnském „Hammersmith Odeon“. K velkému překvapení převládají věci z alba „Overkill“, ovšem na nasazení a neopakovatelné atmosféře to vůbec nic neubírá, ba naopak, souhra rozjetého tria pod maketou obřího bombardéru s plným sálem oddaných a zaníceně se hlásících headbangers je přímo fascinující. Album je naprostou definicí stylu MOTÖRHEAD a způsobu jejich prezentace zejména coby živé kapely. Dodnes je bráno za jednu z nejlepších koncertních nahrávek rockové historie, jejímuž kouzlu se jakýkoliv z pozdějších živých záznamů této kapely jen stěží vyrovná. Je nezpochybnitelným pomníkem všech modrých odžískovaných armád.

(9/10)

„Iron Fist“ (1982)

Poslední z řady studiovek nahraných ještě v klasické sestavě s kytaristou Eddiem Clarkem (ten asistoval u produkce). V kapele tehdy nepanovala díky ne úplně ideálním vztahům s vydavatelem zrovna dobrá nálada a na materiálu je to trochu znát. Přesto album obsahuje řadu legendárních songů v čele s titulní skladbou. „Iron Fist“ bylo z velké části dílem zanedlouho odcházejícího kytaristy Clarkea a lze o něm říci, že navzdory zachování směru, kterým se MOTÖRHEAD ubírali již od počátků, zde opravdu trochu schází divokost a primární tah jeho předchůdců. Jeho ne příliš velký úspěch, dost možná zaviněný zvyšujícím se počtem metalových konkurentů, byl velkým zklamáním zejména pro klasicky rockového Clarkea, který nikdy nebyl tím pravým punkáčem a jehož nespokojenost z neměnné formy vyústila v brzký odchod. Oddané fanoušky však album nezlomilo a dle mého jde i po téměř třiceti letech stále o velmi povedenou sadu, kterou čas dokonale prověřil. Znovu pomník své doby a stabilní práce, která si našla své obdivovatele, a to dokonce i v řadách za pár let dominujících thrashových smeček (viz. například předělávka titulní skladby německými SODOM).

(7/10)