Strastiplná cesta osmdesátými lety poznamenaná rozchodem a soudní tahanicí s Bronze Recordings, nepříliš výhodným přestupem ke stejně vykutáleným GWR (obě vydavatelství na tři roky po rozchodu s MOTÖRHEAD prakticky zabraňovala kapele cokoliv nahrát), ale rovněž změnami v sestavě, měla nakonec za následek pouze Lemmyho definitivní zocelení. To se nakonec projevilo na počátku dekády následující, kdy se album „1916“ nadstandardně vyvedlo a jeho živelnost byla po zásluze odměněna nominací na cenu Grammy. Následná éra byla už o poznání stabilnější, což napovídá skutečnostem, že vše zlé je pro něco dobré. Teď však zpět na začátek této doby proměn, tedy do roku 1983.

„Another Perfect Day“ (1983)

Náhradou za Eddieho „Fast“ Clarka se brzy stal Brian Robertson, bývalý kytarista irských THIN LIZZY a ačkoliv s ním nahraný materiál byl jednoduše výborný, Lemmy dodnes o jeho angažování hovoří jako o chybě. Brian se zkrátka do MOTÖRHEAD vůbec nehodil. Což o to, muzikantem byl vždy výborným, haprovalo to spíše v osobní rovině. Rockoví fanoušci, znající jej již ze sedmdesátých let jako dlouhovlasého kudrnatého mladíka, který ozdobil svou hrou nezapomenutelné Lynnotovy hymny, při koncertech MOTÖRHEAD nevěřili, že ten pohublý vyžilý týpek s krátkými na červeno obarvenými vlasy je skutečně Robertson, nýbrž pouze nějaký punker, který od začátku působil jakoby zde jen zaskakoval. A ještě ke všemu nebyl týmovým hráčem, což se zakrátko podepsalo na délce jeho působení u MOTÖRHEAD. „Another Perfect Day“ je však špičkovým materiálem, který představil kapelu jako více „heavy“ těleso, prezentující se o poznání košatějším způsobem (skvělá produkce Tonyho Platta). Na svou dobu mohutný moderní sound, nepřeberné množství skvělých kytarových partů, více „melody“ stylizace a zejména celá řada hymen jako „Shine“, „Dancing On Your Grave“ nebo „One Track Mind“, to všechno byly přednosti této kratičké éry. Rok poté vychází souhrnná výběrovka „No Remorse“, která vyčerpávajícím způsobem mapuje to nejlepší z prvního období kapely a ještě útočí několika novými songy, z nichž vyčnívá zejména zabijácká „Killed By Death“.

(9/10)

„Orgasmatron“ (1986)

Polovina osmdesátých let odstartovala zhruba osmileté období největší proměnlivosti v historii MOTÖRHEAD. Počínaje výměnou vydavatelství, konče totální rekonstrukcí sestavy. Lemmy si totiž přestal rozumět s Philtym, kterého nahradil u bicích Pete Gill ze SAXON a za Briana Robertsona přišli hned dva dosud zcela neznámí kytaristé - Würzel a Phil Campbell. První z dvojice se brzy stal velkým oživením koncertů a také velmi aktivním skladatelem, druhý působil statičtěji, soustředěn více na sóla. Mezi oběma to od počátku velmi klapalo. Dokonce se traduje historka, že když Lemmy na konkurzu zjistil jak si tihle adepti na jediné volné místo výborně rozumějí, vzal prostě oba. Kytarové duo přeci jen znamenalo větší možnosti. MOTÖRHEAD se tak na dekádu stávají čtyřčlennou kapelou a zpětně musím říct, že se to do výsledku promítlo pozitivně. Stejně, jako tomu bylo v případě „Another Perfect Day“, jde i „Orgasmatron“ velmi s dobou. O něco košatější přístupný zvuk byl v polovině osmdesátých let samozřejmostí (ale zas taková změna jako v případě JUDAS PRIEST a jejich desky „Turbo“ to ani náznakem nebyla) a songy se tedy nesly v rockově vstřícnější formě, stavící na výrazných refrénech („Deaf Forever“), které občasně rozčísnul rychlý vál dělaný v nejlepší tradici klasik („Mean Machine“) nebo nějaký ten pomalu se valící buldozer („Orgasmatron“). Celkově vzato - nic převratného, ovšem stabilní kvalita byla udržena.

(7/10)

„Rock N´Roll“ (1987)

Přeci jen zvukově o něco méně bombastické, než tak trochu netradiční předchůdce. MOTÖRHEAD zde prostě sázejí na své jisté, avšak vzhledem ke své minulosti s minimem nadprůměrných momentů. Vlastně se jedná o jedno z vůbec nejchudších alb v jejich pětatřicetileté historii. Lze o něm tedy mluvit jako o výjimce v řadě zvukově nejbarvitějších alb MOTÖRHEAD (dva předchůdci a tři následovníci). Tato množina nahrávek vykazovala zřejmě nejvyšší míru diferenciace skladeb a „Rock N´Roll“ je z nich opravdu nejméně nápadné. Do sestavy se náhle vrátil bubeník Phil Taylor, kytarové duo setrvalo, aby pomalu vybrušovalo formu na svůj následný vrchol a Lemmy to vše kočíroval způsobem jemu vlastním. Dlouhá pauza, která po albu „Rock N´Roll“ nastala byla zapříčiněna dalšími právními spory se znovu opouštěným vydavatelem (GWR), takže koncerty, koncerty a znovu koncerty. Za zmínku stojí jen několik položek v čele s legendární „Eat The Rich“, která doprovodila stejnojmenný a nepříliš zdařilý film. Její ústřední a velmi brutální riff považuji za jeden z nejlepších momentů osmdesátkových MOTÖRHEAD. Jinak opravdu nejde o žádný průser, prostě další album z řady poctivých, které ve své době akorát připomnělo, že britská obluda stále žije a nehodlá se vzdát, byť americká rocková scéna podporovaná MTV právě v té době vrhala na trh nejedno zaručeně hvězdné těleso, obsazené vlasatými playboyi.

(6/10)

Problémy s vydavatelstvím se s Lemmym táhly vlastně až do poloviny devadesátých let, takže ani tehdejší „chlebodárci“ z GWR nesplnili svá předsevzetí a působení MOTÖRHEAD v jejich stáji předčasně uzavřela živá kolekce „No Sleep At All“ (1988), která se už díky faktu, že většina skladeb na ní obsažených pocházela z poslední řadovky, nemohla rovnat památné jízdě z Hammersmith Odeon. Sám Lemmy s odstupem let na své bohaté zkušenosti s odchody od mnoha nahrávacích společností říká. „Nesmíte se zkrátka z toho všeho posrat, musíte pokračovat dál, protože vždycky existuje někdo, kdo ve vás věří“. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let však přišla smlouva s WTG, firmou spadající pod kolos Sony Music/ CBS, s čímž šel ruku v ruce taktický přesun celé kapely do Los Angeles. A nebyl by to ani Lemmy, kdyby se ve Městě Andělů, nabízejícím mnoho lákadel, dokonale nezabydlel.

„1916“ (1991)

Tohle album vzniknuvší po čtyřletém nuceném půstu obsahuje tolik zdravé energie, že by s ní MOTÖRHEAD dokázali napájet celou oblast subsaharské Afriky a ještě by něco zbylo na jejich tradiční mejdany. Kapela se zde předvedla v mnoha sympatických podobách (zřejmě jejich nejpestřejší album do té doby, možná i vůbec) a uvítala novou dekádu stylem sobě vlastním. Ať už jde o klasicky rychlé střelby jako „I´m So Bad (Baby I Don´t Care)“, „No Voices In The Sky“, krátkou a v strhující rychlosti vystřiženou poctu legendám („R.A.M.O.N.E.S.“) nebo skladbu pohrávající si s velmi ponurou atmosférou („Nightmare / The Dreamtime“), které zdárně sekunduje vůbec první Lemmyho balada za celých patnáct let („Love Me Forever“), vždy se jedná o naprostý zásah do černého. Kilmister zkrátka zažíval svůj absolutní skladatelský vrchol. Vše podtrhuje skvěle doplňující se kytarový tandem v boogie „Going To Brazil“, které je napchané kvákavými kytarovými zvuky a rovněž řízný, nezvykle vycizelovaný zvuk celého nosiče. Vše zakončí  teskný  titulní song, coby vzpomínka padlým v první světové válce („1916“). Nedokážu posoudit zdali album bylo nakonec z komerčního hlediska úspěšné, ale do dnes jej mám zafixované jako jedno z nejkomplexnějších Kilmisterových děl a doporučuji jej zejména všem, kteří se právě až teď s MOTÖRHEAD rozhodnou začít. Je velmi stravitelné, různorodé, plné energie a chuti po rock ´n´ rollovém muzicírování. Navíc co skladba, to zásah.

(10/10)

„March Ör Die“ (1992)

Druhé album nahrané ve Spojených státech pro Sony. Nedosahuje živelnosti předchůdce, což je dáno zejména slabšími songy. Vyskytuje se zde totiž několik nesporných vycpávek, které mu ubírají na síle a komplexnosti. K nejlepším věcem patří úvodní hitovka „Stand“, stejně tak závěrečný nihilistický pochod „March Ör Die“, kde Lemmy sýpe jako vyhladovělé zvíře bažící po čerstvé krvi. Je zde i „Hellraiser“, song, který rok předtím vyšel na Ozzyho bestselleru „No More Tears“ a o kterém sám Lemmy říká, stejně jako o dalších skladbách napsaných pro Ozzyho (např. „Mama I´m Coming Home“), že mu vydělaly za pár měsíců mnohonásobně víc peněz než do té doby stihl zkásnout s MOTÖRHEAD. Velké ambice byly vkládány do další balady, kterou zde byla „I Ain´t No Nice Guy“. V té si Lemmy střihl duet právě s Osbournem a kytarové sólíčko zahrál Slash z GUNS N´ROSES. Kapela si od singlu „I Ain´t No Nice Guy“ opravdu hodně slibovala, ale nakonec se úspěch nedostavil, což bylo možné přičíst tradičnímu ignorování písně velkými médii, s jejichž přátelením to Lemmy nikdy nepřeháněl. Z dalších položek bych ještě vypíchl předělávku notoricky známé vypalovačky Teda Nugenta „Catch Scratch Fever“ nebo dva hutné kusy „Bad Religion“ a „Jack The Ripper“. Zbytek byl však hodně průměrný. Celkově jde znovu o stabilní materiál, který sice postrádá sílu svého předchůdce a jeho touha po komerčním zabodování je rozmělněna mezi několik tutovek a řadu ne příliš výrazných čísel, ale co se studiové práce týče jde znovu o špičku. Je třeba říct, že při jeho realizaci již v sestavě znovu nebyl bubeník Phil „Animal“ Taylor, který byl vyhozen krátce po turné k minulé desce, na základě problémů s návykovými látkami. „March Ör Die“ tedy nakonec nabubnoval zkušený Tommy Aldridge (ex-WHITESNAKE, ex-OZZY OSBOURNE), ačkoliv na obalu je k vidění již Mikkey Dee, který natrvalo do sestavy naskočil bezprostředně po studiové realizaci.

(7/10)