Ačkoliv jsme si za ty roky zvykli na celý ten pravidelný koloběh hudebního průmyslu, na všechny ty trendy, které s velkým jásotem přicházejí, aby se kolem nich vše po několika málo letech hroutilo, vždy mě nepřestávají fascinovat stále nové a nové manýry mladých kapel. Říkám si, kdo sakra všechno tohle vymýšlí? Celou tu stylizaci, ať už vizuelní nebo zvukovou. Někdy mě to pobaví, jindy prostě jen otravuje (současnost), záleží na tom, jak který trend je mi v jádru blízký. Naproti tomu tady stojí právě britští MOTÖRHEAD - s věčností ve tvářích, pevní jako neotřesitelná skála, kterou zkrátka nelze ani o milimetr zvyklat. Můj profil snad alespoň minimálně naznačil, že i v rámci Lemmyho tvorby byly patrné rozdíly, zde je tedy poslední díl.

„Bastards“ (1993)

Jak už samotný název alba napovídá, „Bastards“ je materiálem jdoucím zcela v nejlepší tradici starých dobrých MOTÖRHEAD, jejich duchovní podstaty a výborné formy té doby. Album nejenže znovu oplývalo prvotřídním zvukem, ale rovněž nabídlo nerozbitnou sadu energického materiálu. Pranic na jeho nadstandardní kvalitě nezměnil ani náhlý odchod od velkého vydavatele k podstatně menší německé firmě - XYZ, která, jak se později ukázalo, zcela zazdila jeho realizaci ve Spojených státech, kde jej nebylo možné celé roky sehnat. Album „Bastards“ tam zkrátka ještě několik let vůbec nevyšlo. A to se jednalo o ambiciózní materiál, stavící zejména na výrazně hymnických skladbách, jakoby přímo dělaných pro americký trh, o čemž svědčí i letmá pěvecká spoluúčast Ice-T a Witfielda Cranea  z UGLY KID JOE na skladbě „Born To Raise Hell“. Kromě zmíněné chytlavosti však nechybí ani tvrdost a typický drive nejlepších momentů kariéry MOTÖRHEAD, za což zde vděčíme neopakovatelné skladatelské potenci Lemmyho na počátku devadesátých let, dávno sehranému tandemu Phil Campbel l/ Würzel, ale rovněž skvělému novicovi za bicí soupravou Mikkeymu Dee, který již zde všechny své předchůdce dokonale zastínil a ještě se vydatně podílel na skladatelské činnosti. Songy jako „Death Or Glory“, „On Your Feet Or On Your Knees“, „Devils“ nebo „Burner“ patří do dnes k zlatému fondu této britské legendy. V létě roku 1993 se rovněž uskutečnil úplně první koncert MOTÖRHEAD na našem území, kde jejich nadstandardně hlasitému setu předskakovali o generaci mladší krajané z TERRORVISION.

(9/10)

„Sacrifice“ (1995)

I když Lemmy tohle své dílko poměrně chválí, mě „Sacrifice“ nikdy k srdci nepřirostlo. Sice jde možná o úplně nejsurovější sadu v jejich historii, stavící mimo jiné na hutném moderním nazvučení, ale já zde zkrátka postrádám nějaký melodický prvek, který byl vždy u každého z předchůdců přítomný. Zde byla karta vsazena na semknutost vyznění a brutalitu. Proti zuřivé titulní skladbě však nemám větších námitek, jenže pokud je celý materiál takto soustředěn pouze na strojový riffing, jinak zacházející takřka do netradičních industriálních sfér, nemohu být jako příznivec uvolněnosti a rock ´n´rollových tradic zas až tolik spokojen. Bezprostředně po vydání „Sacrifice“ ještě ke všemu odchází skladatelsky i koncertně výraznější z kytarového dua – Würzel, který se z ničehonic cítil v kapele nedoceněn a svým odchodem chtěl zřejmě spoluhráčům ukázat, že je nepostradatelný. Jenže ono to dopadlo dle očekávání nakonec úplně jinak. Zbylá trojice totiž na uvolněné místo nepřibrala žádnou náhradu a následující fošna „Overnight Sensation“ už znovu nakopávala, jak si jen fanoušci mohli přát. Pokud zájem o MOTÖRHEAD počal v anglicky mluvících zemích od poloviny osmdesátých let upadat, pak se to rozhodně netýkalo Německa, které se postupem let stalo doslova baštou jejich fans. Ještě zbývá dodat, že počínaje tímto albem MOTÖRHEAD konečně nalezli pevnou vydavatelskou stáj a sice CMC.

(6/10)

„Overnight Sensation“  (1996)

První řadovka po třinácti letech, která je nahraná pouze v trojici, tedy s jedním kytaristou. Je zároveň i prvním z řady alb nahraných ve stejné sestavě až do dnešních dnů. Přestože jde o více chytlavý a posluchačsky vděčný materiál než v případě „Sacrifice“, nejedná se o žádnou zastaralou měkotu, ale o pořádně vybroušený zásek, který se nebál nových zvukových přístupů. Materiál na „Overnight Sensation“ totiž oplývá moderním, velmi temným až bagroidně hutným (více nabasovaným) soundem, který šel tenkrát velmi s dobou. Za tento jev může zřejmě studiová spoluúčast naslovovzatého experta, kterým se u mixu ve studiu na nějakou chvíli stal Duane Baron. Modernější stylizace však Lemmymu nebránila ve vytvoření daleko melodičtějších skladeb než tomu bylo o rok a půl dříve. Je zde mnoho přehlížených diamantů jako „Crazy Like a Fox“, „Broken“, „I Don´t Believe A Word“ nebo titulní vál. A třeba song „Shake The World“ svým vyzněním představuje to nejtemnější, co jsem snad kdy od Lemmyho slyšel. „Overnight Sensation“ se nakonec stalo nejlépe prodávaným albem MÖTORHEAD v Evropě v celých devadesátých letech. Mašina tedy pokračovala ve vytrvalém koncertování a to měl již Lemmy na krku padesátku, což necelý rok před tím také náležitě oslavil (pověstný kalifornský dýchánek s účastí členů mnoha kapel). Kapela vystupuje jako jeden z headlinerů na festivalech typu With Full Force, a tak se stává do dnes pravidlem, že patří k jedněm z mála příslušníků staré metalové školy, kteří jsou bez problémů přijímáni v soupiskách podstatně extrémněji zaměřených hudebních svátků.

(8/10)

„Snake Bite Love“ (1998)

Po úspěšném projektu „Overnight Sensation“, který byl jednak debutem současné tříčlenné sestavy a zároveň i velkou chvílí vydavatelství CMC, které po právu zaznamenalo s albem neobyčejný úspěch, stanuli konečně MOTÖRHEAD na pevné půdě a mohli tak v klídku najet na svůj dodnes neměnný a zavedený režim, kdy šest sedm týdnů ve studiu střídá více než rok na cestách a pár měsíců relaxace a příprav na další kolotoč. Zkraje roku 1998 se však musel Lemmy ještě vysekávat z ne zcela vyjasněných zdravotních obtíží, které ho uvázaly na několik týdnů na nemocniční lůžko, ovšem po jeho rehabilitaci se znovu najelo na obvyklý rytmus. Album „Snake Bite Love“ bylo již čtvrtým v řadě, které produkoval Howard Benson (což byl do té doby rekord, který překonal až v další dekádě Cameron Webb). Šlo o méně ponurý materiál, který se zaměřil ne ani tak na rychlost, jako na hutný a poměrně moderní riffovitý sound, o čemž svědčí hned několik nečekaně brutálních výpadů, v čele s opravdu zneklidňující skladbou - „Assassin“. Ta zde však stojí osamocena. Zbytek materiálu vyznívá poměrně tradičním způsobem, trochu více inklinujícím ke klasickým rock n´rollovým kořenům než tomu bylo třeba v případě „Sacrifice“. Velmi vyrovnanému a nepříliš nápadnému albu chybí vyložený trhák, ovšem jeho první polovinu shledávám přeci jen o poznání zdařilejší. Stejně jako u většiny alb MOTÖRHEAD, vznikaly songy až přímo ve studiu, spontánně a bez jakýchkoliv předběžných příprav. Mým favoritem je zde pomalá akustická skladba „Dead And Gone“, snad právě z toho důvodu, že je prostě jiná než hlavní proud celé nahrávky.

(6/10)

O rok později došlo na realizaci již třetího živého alba, které dostalo název „Everything Louder Than Everyone Else“ (1999). To tentokrát nabídlo opravdu dlouhý seznam skladeb napříč pětadvacetiletou historií kapely. Šlo vlastně o dvojalbum, které zahrnovalo jak stěžejní materiál devadesátých let, tak část osvědčené pravěké klasiky, zaznamenané již na první živé nahrávce MOTÖRHEAD „No Sleep Til´Hammersmith“ (1981). A protože se postupem let stalo Německo nejdůležitějším odbytištěm hudby MOTÖRHEAD, došlo na realizaci právě tam, konkrétně v Hamburku. Celkově je nahrávka hodnocena o dost příznivěji než „No Sleep At All“ (1988).

„We Are Motörhead“  (2000)

O tomto zářezu na Lemmyho pažbě lze jen říci, že představuje určitý návrat ke kořenům – k nespoutané rychlosti prvních alb a taktéž jejich syrovosti. Předělávka „God Save The Queen“ zde může působit tak trochu nepatřičně, možná ohraně, možná zbytečně, možná vykalkulovaně, ovšem určitě tak nějak světleji než jak nakonec působí celek. Šlo samozřejmě pouze o singl, který měl album přiblížit co nejvíce lidem. Zbytek materiálu si naštěstí drží charakter, a tak mi vždycky přišel jakoby si bral hodně z doby o dvacet let starší. „We Are Motörhead“ je prvním z řady velmi vyrovnaných alb, jaká charakterizují právě poslední dekádu a představují jakýsi neměnný rekapitulační standard toho, co si patrně většina hudebních příznivců představí pod visačkou s logem této kapely, tedy zejména období songů typu „Overkill“, „Bomber“ a „Ace Of Spades“. Počínaje tímto albem předložil Lemmy každé dva roky dílo, které sice neobsahovalo nějaký vyložený skladbový trhák, zároveň však působilo vyrovnaně, semknutě a vlastně i bez vyloženě průserových míst. Počínaje tímto albem se stali MOTÖRHEAD dokonale stabilní a neměnnou institucí, která s přesností švýcarských hodinek dokazovala, že je na ní naprostý spoleh. Tak by to mělo být vždy, když člověk dělá něco, co opravdu miluje a Lemmy už dávno nemusí nikomu dokazovat, co pro něho znamená rock n´roll. Takže klidně si hudrujte něco o absenci překvapení, o neměnné formě vyjádření a celkovém výrazu kapely, ale o tomhle přeci MOTÖRHEAD vždy byli, nebo snad ne? Pro mě první z řady čtveřice sedmiček.

(7/10)