Zodpovědně musím hned zkraje uvést, že když jsem se kdysi na stránkách naší metalové metropole rozepisoval o „Ztracené tváři“ alias praktické prvotině moravských HYSTERIA, viděl jsem v duchu všelijaké scénáře dalšího vývoje kapely, jen ne ten, který vyvrcholil na jejím již třetím plnohodnotném počinu „Zeptal jsem se Krista“. Tady už totiž definitivně jde o něco úplně jiného (minulé album „Prodavač stínů“, které bylo rovněž o další kvalitativní krok vpřed, to mimochodem naznačilo poměrně razantně), než jen o mládežnické metalové koketování, dobré akorát tak k naplnění kulturáku v sousední vesnici, třebaže poctivě myšlené a zrovna tak provedené. Tváří v tvář Kristovi, kdo by to byl řekl, je HYSTERIA jednoznačně dospělým jedincem heavy metalové druhu, který má jasnou vizi, všechny prostředky k jejímu dosažení a nakonec také výsledek, který tomu do posledního detailu odpovídá.

Jinak snad ani na tohle album, které si po lyrické stránce naprosto kouzelným způsobem („Při výrobě tohoto CD nebyl zraněn žádný Ježíš Kristus, ani jiné zvíře“) bere na mušku křesťanství a náboženství jako takové, nahlížet nelze. Tedy samozřejmě, jedna podmínka by tady byla – náklonnost k temnějšímu, melodickému heavy metalu jako takovému. Pokud to ovšem takto máte zařízené, pak nemůžete sáhnout vedle. HYSTERIA na sklonku roku 2010 vysypala z kostelní pokladničky devět jiskřivých tutovek (jen bonusová „Stmívání (Sága mrtvých očí)“ mi mezi ně jaksi nezapadá), jež se bez výraznějších obtíží vyšvihnou nad více než nadpoloviční většinu toho, co letos povil melodický metalový trh, a to se v tomhle prohlášení nehodlám omezovat jen na domácí luhy a háje. Všechny (ne)vyjmenované skladby přímo dýchají přirozeně obrovským epičnem, jež podepřeno odpovídajícně průrazným a hřmotným zvukem z bzeneckého studia Shaark maluje před posluchačovýma ušima opravdový dramatický zážitek. Jakoby kapela do tu více a tu méně klasických riffů, působících jako slušně výživné podhoubí, ládovala silně magnetizující náboje, po jejichž iniciaci teprve dochází k zásadnímu a finálnímu účinku. Dva z nejvýznamnějších argumentů, jimiž je tenhle proces posvěcen, jsou od začátku naprosto jasné: Atamanovy klávesy, nezřídka evokující „titánskou“ atmosféru NIGHTWISH („Proklínám“, „Válka mi nestačí“ nebo titulní věc alias nejdůležitější moment na albu), a bohatýrský zpěv přiměřeně středopolohového Richarda Mastila, který tomu všemu navíc dodává jakýsi trefně naordinovaný „kazatelský“ rozměr. Ten je ostatně naprosto perfektní přidanou hodnotou celé nahrávky, připomeneme-li si ještě jednou její antináboženský koncept a fakt, že to je právě zmíněný zpěvák, kdo stojí za všemi pozorného přečtení hodnými texty.

Pro názornou ukázku toho, že někdy platí i přímá úměra mezi vyšším pořadovým číslem alba té které metalové skupiny a hodnotou jeho obsahu, zkrátka není nutné chodit nijak zvlášť daleko a navíc nejen o tom (což mu budiž přičteno rovněž ke cti) je právě „Zeptal jsem se Krista“. Je proto určitě škoda, že právě v těchto dnech se Richard Mastil rozhodl HYSTERII opustit, pročež nám ostatním nezbývá než symbolicky doufat, že po jeho nástupci se kapela nebude ptát právě Krista.