Když po odchodu Joan Duggan a Františka Francla na přelomu šedesátých a sedmdesátých let minulého století osiřelo ve FLAMENGU trio Pavel Fořt (baskytara), Jaroslav „Erno“ Šedivý (bicí) a Ivan Khunt (klávesy), asi jen málokoho by napadlo, že to nejlepší má opuštěná trojice těsně před sebou. Jenomže svět je malý a o náhody tu není nouze. A tak jako z udělání v německém Regensburgu čeká Vladimír „Guma“ Kulhánek na vystěhovalecký pas do Austrálie, slovo dá slovo a z dosavadního basáka Fořta je přes noc kytarista. Prozřetelností osudu se od BLUE EFFECT odporoučí Vladimír Mišík, tak šup, rychle s ním do zkušebny a základ, který připravil repertoár „Kuřete v hodinkách“, máme pohromadě.

I když, úplně přesné to není. Jsou tu sice všichni, kteří s přípravami začali, jenže doba měla své KING CRIMSON, JETHRO TULL, YES, COLOSSEUM a další, a tak i pětičlenné FLAMENGO záhy zjistilo, že by to chtělo ještě nějaký nástroj. Saxofon. A protože má Mišík v záloze tip na střelce jménem Jan Kubík, nenechá na sebe namlouvací rituál dlouho čekat. Kubík je sice především jazzový a swingový hráč, nechce se mu mezi „komerci“, ale dohazovači jsou vytrvalí, čili nakonec námluvám podlehne.

Co dělá z „Kuřete v hodinkách“ tak zásadní nahrávku? Těžko vypíchnout jednotlivosti, ale paradoxně nemožnost zrealizovat ji v angličtině se při zkoušce časem ukázala jako hodně zásadní plus. Samozřejmě, i tehdy bylo jednoduché za angličtinu schovat kdejakou textařskou banalitu, jenomže doba normalizace už žádné podobné obezličky nehodlala poskytovat. Anglicky zpívanou desku? Blázníte? Buď česky (a po mnohých přesvědčovacích peripetiích), nebo vůbec. Tak to kapele předložil i jejich stálý spolupracovník, producent Hynek Žalčík, a tak se také stalo. Navíc přišel i s nápadem oslovit básníka Josefa Kainara, který ač už hodně nemocný, stihl těsně před smrtí ještě napsat texty. Prostě trefa do černého.

Hudebně pochopitelně FLAMENGO nezapře inspiraci v anglosaských kapelách tehdejší doby. Nepřichází s žádnou revolucí, po níž by padaly hlavy originality, jen se jim povedlo ukočírovat všechny vlivy a s nesmírnou grácií je propojit s vlastní vizí rockové muziky. Přidali melodiku, která je nepřeslechnutelně vlastní, chytili pod krkem všechny inspirační zdroje a vymačkali z nich to nejlepší, jen zahrané po svém, vlastní hlavou, rukama a nohama. Prvotřídní rytmika Kulhánek/Šedivý, spolehlivý kytarista Fořt, který stejně jako klávesista Khunt příliš nevyčnívá, o to více ale funguje pro celek, bouřlivý tenor, divoký klarinet či rozmarná flétna Kubíka a nad tím vším v podstatně civilní Mišík s pregnantním frázováním. Rockově zpívá („Rám příštích obrazů“), tlačí na pilu („Jenom láska ví kam“), citlivě rozpráví („Já a dým“) atd., občas samozřejmě využije falzetového výkřiku či jiných výdobytků doby, snaží se výrazem prodat textové sdělení, aby zpěv nezůstal nic dlužen obsahu. Snad i proto v osmé „Stále dál“ (která na desce původně vůbec neměla být, vznikla později a její text tak napsal již zmiňovaný Žalčík, nikoliv Kainar) zpívá klávesák Khunt a rockový „ajfr“ má tedy parádní, to se musí nechat.

Můžeme žehrat na dobu, která takhle rozjetou skupinu nechala zastavit a bez koncertů vyhasnout. Můžeme nadávat, že nedošlo k realizaci ještě alespoň jednoho dalšího LP. Na druhou stranu, v tvrdě nastupující normalizaci politických poměrů byl vlastně zázrak, že vůbec vyšlo „Kuře v hodinkách“ (a ono navíc vlastně vyšlo/nevyšlo, když ho ani nebylo možné koupit jen tak, pouze na objednávku a po rozprodání prvního nákladu už dolis samozřejmě nepřipadal v úvahu). Zlobme se, plivejme jedovaté sliny, ovšem profesionální muzikant potřebuje hrát a vydělat si na chleba. Lano od Heleny Vondráčkové, kterým k sobě přitáhla polovinu souboru, pak bylo definitivním hřebíkem do rakve.