Je tomu více než rok co byla zveřejněná čtvrtá studiová kapitola kroniky THE FALL OF TROY. Tato se na konci letošního února ukázala jako poslední, pečetící sedmileté a velmi plodné období Američanů, jenž neunikalo ani ostřížímu zraku redakčních kolegů. Vyčerpávající recenze na předchozí alba „Doppelgänger“ a „Manipulator“ přinesly vesměs velmi kladné ohlasy.

Asi nikoho nepřekvapím, když hned v úvodu, v podstatě pouze z povinnosti a duchu výše zmiňovaných posudků, krátce zopakuji, že „In The Unlikely Event“ opět servíruje další z kreativních odrůd hudebně matematických miš mašů vyžadujících zvýšenou posluchačskou koncentraci, dostatečnou nervní vyrovnanost, hlubokou duševní toleranci a sílu k tomu, aby jeho konzumace neuvedla nepřipraveného nadšence do stavu naprostého vyčerpání, znechucení a dočasné schizofrenie. Nevinně vyhlížející randíčko s touto washingtonskou trojicí se tedy i napočtvrté docela snadno může zvrtnout v bohapustou sadomasochistickou kratochvíli, kdy vás objekt zájmu rutinně odzbrojí do role pokusné myšičky vystavené střídavým útokům pestrých aplikačních instrumentů, vyvolávajících podrážděné reakce. Očekávejte všechno možné, jenom ne to, co si pořádně dokážete představit.

Úvodní skladba předvede odstředivý mixér se všemi jeho vymoženostmi, čítající atakující punkcorový režim přetínaný vyhuštěnou kytarovou sekačkou a do toho se nám z pozadí probíjí jazzová basová linka, která se špatně chytá díky nepříjemně štípajícím klávesům. A aby toho nebylo málo, tak již dosti afektovaný zpěv ještě podporuje ženský křikláček madam Ryann Donnelly od sousedů ze SCHOOLYARD HEROS. Člověk už by chtěl zavelet k ústupu, ale spratci ve dvojce „Straight-Jacket Keelhauled” přepnou na grindovou masírku a do dvou minut a dvaceti vteřin nacpou ještě nějaké ty hardrockové riffy a ke konci i metalové sólíčko. Zmírnění (relativně) přichází se třetím flákem, zvláště v jeho druhé postrockové půli, ale oddychu se znovu dočkáme jen sporadicky, jelikož píseň od začátku stojí na několika roztřeštěných hlasových dimenzích, jež onen pocit neklidu a zmatku dokážou vyvolat stejně spolehlivě jako po celé délce opusu věčně všudypřítomné, neuspořádaně řezající kytary. Pak tu máme blok čtyř skladeb, které kapelu historicky ještě blíže posunují k rockovějšímu vyznění, nebo chcete-li posluchačské přístupnosti. Zde skutečně můžeme chvílemi nabýt dojmu, i díky úloze kláves („People and Their Lives), že posloucháme mainstreamové rádio, které je záměrně napadáno audio vlnami rušiček imperialistických vysílaní. Dokonce i refrény („Empty the Clip, the King Has Been Slain, Long Live the Queen”) zůstávají trpce vetřené v podvědomí a ke starému známému debilnímu nutkání prozpěvovat si proti vlastní vůli něco, co vás ve skutečnosti k smrti prudí, schází opravdu jen dětský krůček. Pokračování „Dirty Pillow Talk” výrazněji nadnese jazzový feeling, nicméně psychedelicky překrucovaný i pomocí vokálů. „Nobody´s Perfect” svým mírným a sladkým zpěvem nabízí zvláštní vydechnutí a vysvobození, pouze však do své poloviny, potom jsou snílci probouzeni do drsné skutečnosti hrubým žalozpěvem. Pokud by byla opravdu klidná a pouze klávesy obtěžovaná „Webs” poslední skladbou, tak bych album hodnotil i výše. Poslední dvě skladby vpodstatě žádný nový překvapující bordýlek, kromě pěkně řízného kytarového sóla ve „Walk Of Fame“, nepřináší a spíše, na škodu celkového rozmanitého a zajímavého vyznění materiálu, vnucují dojem flašinetového efektu.

V souladu s výše uvedenými rozpoloženími bych si dovolil „In The Unlikely Event“ prohlásit, po „Doppelgänger“, jako druhou nejpovedenější nahrávku souboru. Nespotrádá intenzitu (což byl neduh dosti skomírajícího předchůdce), stejně tak z druhého sledu vynořující se skrytou hardcorovou agresi. Oboje devízy se ovšem ruku v ruce pomalu, ale jistě vypařují s poměrně zbytečně dlouhou stopáží, která se, dle mého názoru, v takovémto druhu hudby prostě špatně vstřebává.

THE FALL OF TROY jsou minulostí a já na ně budu mít docela příjemné vzpomínky.

Pravda, dalo to řádnou fušku!