Na svém druhém albu jsou EAST OF THE WALL v podstatě novou kapelou. I oni se totiž rozhodli dříve ryze instrumentální hudbu obohatit o vokální projev a přidat se k většině „plnohodnotných“ hudebních těles. A tento fakt jakoby Američané chtěli vykřičet do světa všemi svými schopnostmi a talentem, který už potvrdili i na svých předchozích počinech. Jejich letošní novinka totiž kromě velkorysé stopáže nabízí i více než solidní porci pestré a kreativní muziky.

Kreativita je totiž tím prvním, co vás při poslechu „Ressentiment“ napadne. Skladby doslova hýří myšlenkami, nespokojují se s přímočarým postupem ani sázkou na jedinou ústřední melodickou linku a doslova na vás hrnou příval nových a nových nápadů. Instrumentálně zdatné těleso si na svá bedra naložilo solidní porci, kterou však zároveň především v několika prvních písních zvládá kočírovat s pozoruhodnou jistotou. Nadžánrovost je asi nejvýstižnějším popisem současného počínání EAST OF THE WELL, ale základy jejich hudby jsou stále jasně čitelné. Ačkoliv bych v tomto případě ještě nerad šermoval s výrazy jako „originalita“, způsob jakým si tato v současnosti pětice ochočila vlivy hardcore, screama anebo progresivního rocku, určitě nepatří k dříve příliš často slyšeným. Důraz na instrumentální preciznost zde nenachází protivníka v ostatních faktorech tvořících kvalitní píseň, ale naopak můžeme hovořit o (téměř) dokonalé spolupráci. Schopnost dojmout, ovládnout posluchače podmanivými kytarovými ornamenty a vzápětí jej ostrým riffovým válcem nekompromisně poslat zpátky do reality se zde mísí zároveň s s kompoziční jistotou protřelých mazáků. Svůj podíl na tom má bezpochyby i nový element v hudbě EAST OF THE WALL. Hlasivky dvojice Chrise Alfana a Kevina Conwaye se stávájí její výraznou součástí, ale zároveň svým projevem zbytečně nevybočují z dobře vyladěného orchestru. Vokály taktéž nezapřou ukřičené hardcorové kořeny, ale schopnost tyto organicky propojovat se zpěvnými linkami z nich činí veliký přínos a zároveň i nepostradatelné zákoutí světa zvaného „Ressentiment“.

Až by se soudě dle předchozích řádků mohlo zdát, že album postrádá jakoukoliv slabinku. Zpočátku tomu vše nasvědčuje. Skvělou píseň střídá ještě lepší, nálady se přirozeně přelévají mezi oběma póly emočního spektra a pestré aranžmá (použití latinskoamericky znějících dechových nástrojů v „It´s Always Worthwhile Speaking To A Clever Man“) ještě zvýrazňují celou tu hudební radost. Vše se však trochu zadrhává po doznění instrumentální nostalgie „Maybe I’m Malaised“, po které měla přijít už jen závěrečná „Beasteater“ a dojem by byl téměř stoprocentní. V závěru se totiž přeci jen začíná projevovat syndrom přecenění vlastních (kompozičních) sil. Tempo jakoby najednou uvadalo, jednotlivé skladby ztrácejí emoční náboj a dochází tak k efektu ztráty pozornosti. Je tak trochu ironií, že devítiminutová „A Long Defeat“ (míněno s trochou nadsázky) nezůstává svému názvu nic dlužna. Ne, že by sama o sobě nedokázala nabídnou kvalitu, která je ke slyšení v předchozích minutách, ale právě díky tomu, že už jen víceméně přehrává vše dříve vyřčené, tak trochu ztrácí na výsledku a to je i případ děje následujícího.

Navzdory předimenzované stopáži však můžeme směle hovořit o jednom z nejvýraznějších a zároveň nejnadějnějších počinů letošního roku. Živočišná dravost a melancholická jemnost jdou ruku v ruce s vyššími ambicemi na poli instrumentálním, což ve výsledku dává velmi vyváženou nahrávku, přímo stvořenou pro dlouhodobý poslech a bádání.