OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Pro tuhle kapelu mám slabost - to rád přiznávám. Snad je to tím, že se jí vyhnula masovější vlna popularity, která zdevastovala například METALLICU a spol., snad sympatickým přístupem členů, kteří i přes nepřízeň osudu dál odolávají a pravidelně přichází s kvalitním materiálem. Ani "My God" NENÍ tou výjimkou potvrzující pravidlo.
Opravdu netuším kdo s tím přišel jako první, ale nějak se nám poslední dobou rozmohl nešvar, předpovídat všem služebně starším grupám návrat ke starým časům, nahrávkám i postupům. Lidé se rádi utápí v nostalgii a metaloví fanoušci nejsou jiní. Rádi by slyšeli druhý díl debutu "Doomsday For Deceiver" nebo ještě lépe následující řadovky "No Place For Disgrace". Spekulace jsou ale jedna věc a s realitou nemívají mnoho společného. Platí to i pro novinku, i když jeden malý návrat si přece jen můžeme odškrtnout. A to návrat k rychlým tempům. Skutečně, hned úvodní šleha "Dig Me Up To Bury Me" startuje v tempu závodního plnokrevníka. A zdaleka není jediná, i když samozřejmě převažují střední tempa, o tom žádná. V nich totiž nejlépe vyniká skvělá práce s aranžemi, typické, leč stále neoposlouchané, harmonie a především stále lepší (jde to ještě vůbec po tolika deskách?) zpěv klenotu celé sestavy, zpěváka Erica A.K. Bez téhle sirény si skutečně žádnou desku FLOTSAMů nelze ani představit. Jednu chvíli procítěně zpívá, aby se vzápětí thrashově rozštěkal a skladbu pak dokončil jasným a plným vokálem. Deska je doslova nabitá energií, zvukově ošetřená spíše do moderny, přesto s prvním laufem neomylně identifikovatelná. Závěrečná perla v podobě úžasné instrumentálky I.A.M.H. (nečekejte žádný symfonický balast, pouze jedny hostující housličky), která se přelije do utajeného akustického závěru výsledný dojem jen podtrhuje.
Kachna s návratem ke kořenům se tedy opět nekonala. Nevím jak vy, ale já z toho mám velkou radost!
FLOTSAM AND JETSAM jsou jako ten náklad puštěný po vodě. Stále si razí svou cestu řičním korytem a každé mezipřistání oslaví deskou. "My God" je pak logickým pokračováním celé plavby. Moderní thrash metal, který ovšem své kořeny nezapře. Ani nechce.
8,5 / 10
Eric (A.K.) Knutson
- zpěv
Edward Carlson
- kytara
Mark T. Simpson
- kytara
Jason Ward
- basa
Craig Nielsen
- bicí
1. Dig Me Up To Bury Me
2. Keep Breathing
3. Nothing To Say
4. Weather To Do
5. Camera Eye
6. Trash
7. Praise
8. My God
9. Learn To Dance
10. Frustrate
11. Killing Time
12. I.A.M.H.
13. Trash (Acoustic)(Hidden Track)
Blood In The Water (2021)
The End Of Chaos (2019)
Flotsam And Jetsam (2016)
Ugly Noise (2012)
The Cold (2010)
Once In A Deathtime (DVD) (2008)
Live In Japan (DVD) (2005)
Dreams Of Death (2005)
Live In Phoenix (DVD) (2003)
My God (2001)
Unnatural Selection (1999)
High (1997)
Drift (1995)
Cuatro (1992)
When The Storm Comes Down (1990)
No Place For Disgrace (1988)
Doomsday For The Deceiver (1986)
Vydáno: 2001
Vydavatel: Metal Blade
Stopáž: 64:26
Produkce: Bill Metoyer a FLOTSAM AND JETSAM
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.