Mám rád nenápadné desky, které klamou tělem. Mám rád díla, která vás dokážou zaujmout hned napoprvé, ale přesto to na nějaké hluboké zalíbení nevypadá, aby se však časem pozitivní pocity už jen prohlubovaly a přerostly tak v regulérní lásku. Mám rád hudební nahrávky, které jsou jako přitažlivá žena, jejíž sexappeal nespočívá v lascivním zevnějšku, nýbrž v rafinovaných detailech a přirozenosti. Přirozenost. To je asi to první slovo, které se vkrádá na mysl poslechem pátého alba newyorkských THE NATIONAL. I ono dokáže nepředstíraným výrazem vzbudit mnohé sympatie a vyžádat si tak častou potřebu jeho společnosti. I ono se navenek tváří jako obyčejná kolekce příjemných rockových písní a přitom stačí jeden pozornější pohled a veškerý jeho pestrý a bohatý život začíná vyplouvat na povrch.

Dvě bratrské dvojice v řadách jednoho uskupení jsou celkem ojedinělý jev, což koneckonců a naštěstí platí i pro jejich hudební produkci. Zatímco předchozí album „Boxer“ z roku 2007 zahrálo na ostřejší a syrovější strunu, letošní novinka posouvá výrazivo THE NATIONAL někam do sfér poklidnějšího přemýšlivého rozjímání, aniž by však muselo dojít na zradu (indie)rockových kořenů. Američané jen poněkud zvolnili tempo, přiškrtili kohoutek rockové agrese a do popředí se tak výrazněji dostává náladotvorná složka jejich hudby. Jednotlivé písně pak nejvěrněji charakterizuje, pravda poněkud krkolomně vykonstruovaný, přívlastek „radostná melancholie“. Jejich aranžmá nevynikají komplikovaností ani přehnanou členitostí a naopak si bohatě vystačí se zvukem základních rockových nástrojů, které jemně šperkují všelijaké vkusné doplňky. Takže pak časem po piáně, či různých smyčcových nástrojích nepřekvapí ani užití zlámaných beatů („Little Faith“).

Tak trochu letargicky působící vokál Matta Berningera je právě jedním z těch znaků v úvodu recenze zmiňované nenápadnosti „The High Violet“. Hlouběji posazený hlas jakoby zpočátku jevil jen minimum emocí, ale to je jen prvotní a velmi nepřesný dojem. Písně jako „Afraid Of Everyone“, „Runaway“, na albu možná nejzdařilejší a nejsvižnější „England“ anebo závěrečná ukolébavka „Vanderlyle Crybaby Geeks“ vás svým náladotvorným nábojem prostě musí chytnout za srdce. Se zařazením takto poskládané křehké hudební mozaiky to pak může vypadat tak, že když jí pojmenujeme indie rockem anebo pokračovatelkou americké písničkářské tradice, tak ani jednou to nebude rána vedle. Z toho prvního si pětice stále ponechává rockový feeling a atmosféru newyorské garáže, z toho druhého pak plnými hrstmi nabírá schopnost bez zbytečného patosu sdělit neveselé příběhy jednotlivých písní.

Těžko nějak jednoduše vyjádřit, co mi na „High Violet“ imponuje nejvíce. Může tím být nenucenost a lehkost, s jakou THE NATIONAL servírují krásné písně přímo na stříbrném podnose. Může tím být až neuvěřitelná univerzálnost jejich hudby, která se dá lehce konzumovat jak pro nenáročný, tak i pro soustředěnější požitkářský poslech. Může tím být výše zmiňovaná neokázale prezentovaná vášeň pro sdělení svých vnitřních pocitů a prožitků. Vším dohromady pak dokáže být obsah tohoto alba velice blízkým partnerem širokému spektru posluchačů bez ohledu na to, jak náročný přístup k poslechu hudby volí.