Rošády v sestavě, z nichž tou nejvýraznější je změna na postu vokalisty, zdá se neměla na produktivitu těchto belgických pořízků přiliš zásadní vliv. Jak jsou ale na tom s výkonností, tedy položkou pro výsledný dojem poněkud důležitější? Není to tak zlé, jak by se po tom všem dalo čekat. Je tomu již pár měsíců, co je tato deska na světě, takže času pro dokázání svých kvalit měla více než dost. A ty jí rozhodně nechybí, přestože to nejlepší z prozatimní tvorby LENG TCH’E nejspíše zůstane datováno do let minulých. Nyní už jen čtveřice očividně věnovala důkladnou pozornost anganžmá nového křiklouna, jehož vokální projev až příliš nápadně připomene předchůdce Borise Cornelissena.

Nutno však jedním dechem dodat, že styl, který vyznává i novic Serge Kasongo se do pěkně odsýpající hudby Belgičanů hodí více než dobře, čehož si je kapela pochopitelně i patřičně vědoma. Její vize grindového šílenství nikdy nepostrádala i dostatek žánrových přesahů. Ty rozhodně nepůsobily křečovitě, ale naopak se postupem času staly plnohodnotnou součástí dobře zaběhaného drtícího soukolí. Všech těchto léty pečlivě piplaných atributů se Belgičané nehodlají vzdát ani nyní, takže „Hypomanic“ v první řadě nabídne vše, na co jsme u LENG TCH’E byli zvyklí už v minulosti a hlavně vše, bez čehož si je lze představit už jen ztěží. Jedna výraznější změna by tady však i přesto byla. Loňská nahrávka se v žádném případě nesnaží působit jako shrnutí dosavadního snažení kapely, na to mají koneckonců tito chlapíci ještě dost času, ale spíše jeví dostatek ambicí pokračovat ve zdokonalování započatého díla. Onou výraznější změnou mám namysli silnější sešlápnutí rychlostního pedálu. LENG TCH’E totiž na svých minulých nahrávkách zrovna nevynikali ve zničujícím sypání a spíše než na rychlost se soustředili na techničtější provedení (zdánlivě) nekomplikovaného hudebního žánru, za jaký je grindcore všeobecně považován. V souvislosti s jejich aktuálním albem se hodně skloňuje jméno NAPALM DEATH, jejichž produkci současná tvář belgických (tak trochu) připomíná. A fakt, že si ve skladbě „Totalitarian“ nepřehlédnutelně zařval i Barney Greenway, v tom hraje pouze marginální roli. Řeč je pochopitelně hlavně o momentech, kdy se do toho skupina patřičně opře a rozjede nefalšovanou grindovou jízdu.

Aníž by kapela ohlašovala rezignaci na osvěžující nadžánrové prvky z minulosti, rozhodla se přitvrdit a zrychlit a jakoby demonstrativně vyhlásit do světa, kde se i po razantních personálních změnách nachází její hudební kořeny. Měl bych to kvitovat s povděkem, což rozhodně činím, ale i tak se nemohu zbavit pocitu, že starší nahrávky mi seděly o něco více. „Hypomanic“ sice zní skutečně našlapaně, svěží produkce osvědčeného Russe Russella taktéž dělá svoje, ve skladbách se neustále něco děje a posluchač by se tak po většinu hracího času rozhodně neměl nudit, ale subjektivně postrádám nějaký prvek schopný mě výrazněji vtáhnout do děje. To však nic nemění na faktu, že čtrnáctka nabušených položek loňského alba LENG TCH’E není žádnou ledabyle odbouchanou kolekcí. Svůj vysoký standard si Belgičané i přes moje výtky dokázali udržet. Navzdory zmiňovanému nárůstu extrémnějších a rytmicky svižnějších momentů se nevzdávají instrumentálně zdatnějšího pojetí grindu, stejně tak jeho infikace cizími vlivy, mezi kterými i nadále zůstávají deathmetalové střední tempa anebo špetka jižanského blues či stoner rocku. „Hypomanic“ je tak dobrým odrazovým můstem k dalšímu fungování kapely, jejíž existence byla možná na chvíli ohrožena, ale která zanedlouho tím nejlepším možným způsobem prokázala svůj tuhý kořínek.