Touha po nedosažitelné dokonalosti bývá často jedním z hnacích motorů lidského úsilí. Když si postupně procházím všechny dosavadní nahrávky MELECHESH, tak se tomuto tvrzení lze vyhnout jen stěží. Ambice a kompoziční odvaha tomuto uskupení nikdy nechyběly, což se dá prohlásit i o schopnosti poučit se z vlastních nezdarů, ale celkový výsledek za nemalými očekáváními vždy o něco zaostával. Všechno toto má změnit žhavá současnost a především okolnosti, které jí předcházely.

Hledání nejvhodnějšího studia pro zhmotnění starobylých hudebních vizí našlo svůj cíl v centru největšího tureckého města - Istanbulu. V těsném obklopení jeho nejvýznamnějších architektonických památek došlo k naplnění původních představ. Atmosféra starobylého středu města u Bosporu se bezpochyby výrazným způsobem podepsala na výsledném znění „The Epigenesis“. Skupina sdružená kolem charismatického Izraelce Ashmediho se nikdy netajila sympatiemi k prastarým tradicím svého regionu a tyto se vždy snažila vpasovat do své hudby tak, aby hrály i výraznější než jen doplňkovou roli.

Máme tady sice předchozí dva počiny, jež se tomuto cíly velice přiblížily, ale v porovnání s loňským albem se jedná stále jen o jakési zastřelování, či práci „nanečisto“. O pátém albu MELECHESH se už nějakou tu dobu hovoří ve velikých superlativech a najdou se názory, které jej pasují do role věrozvěsta očekávané vlny blízkovýchodních metalových kapel. V těchto tvrzeních bych byl opatrný a přikládal je spíše na konto šikovného, a jak se zdá i fungujícího, marketingu ze strany vydavatele, ale to zároveň nesmí zakrýt fakt, že v současnosti již amsterdamská čtveřice vytvořila vynikající dílo.

Atmosféru, na které její hudba vždy stavěla, je neochvějnou jistotou, o kterou se může skupina i nadále opřít. Skvělým způsobem se totiž podařilo propojit syrovou a neúprosnou metalovou složku s ozvěnami časů dávno minulých, jež se jakoby z ničeho nic vynořují z drtícího metalového soukolí.

Orientální motivy netvoří násilně vpasovanou součást hudby MELECHESH; nespoléhá se na zaběhané schéma etnické intro a po něm opět návrat do starých metalových kolejí. Vše je mnohem promyšlenější, organické, ve vzájemné symbióze a bez nutnosti tvořit hudební protiklady.

Ano, jsou tady sice i čistě instrumentální skladby, ve kterých své mistrovství předvedli hostující turečtí hudebníci, ale tyto jistě příjemné momenty by se s klidným svědomým daly oželet, neboť krom jiného natahují délku stopáže alba na hodnotu (opět) přesahující hodnotu jedné hodiny. To bylo koneckonců neduhem nahrávek MELECHESH i v minulosti a zůstává možná jediným sporným atributem, kterého se kapela ještě nedokázala úplně zbavit.

Jistý ústup od agresivního pojetí signalizovalo už předchozí album „Emissaries“ a tento trend pokračuje. Hudbě sice stále nechybí dostatek energie i napětí, ale tentokráte se více sází na střední tempa a ještě větší příklon k žánrům jako death anebo thrash metal, na čemž toho moc nezmění ani reminiscence starých blackem vonících časů („Grand Gathas Of Baal Sin“ anebo „Defeating The Giants“). Novější směr mnohem více symbolizují skladby jako úvodní valivá záležitost „Ghouls Of Nineveh“. V této dochází až ha hypnotické omílání ústředního kytarového motivu, na jehož pozadí pak promlouvají jak zvuky piána anebo tradiční lidové nástroje, čehož (bezpochyby žádaným) výsledkem je především patřičné navození atmosféry.

Ač istanbulské studio Babajim není zrovna místem, kde by si podávali ruce rockoví či metaloví hudebníci, zvuk, jímž se může „The Epigenesis“ pochlubit nelze nazvat jinak, než naprosto perfektně sedícím. Syrovost hudby MELECHESH je i přes postupný úbytek rychlých metalových výpadů nadále nezpochybnitelná a paradoxně jí neškodí ani adaptace pestré škály orientálních hudebních nástrojů. Spíše naopak, v autentickém prostředí v obklopení hlasitých uliček istanbulského centra a jeho stavitelských skvostů vznikla deska, která do sebe dokázala všechny tyto maličkosti nasát a přetvořit v dílo, jehož poslech se stává lahůdkovou záležitostí a nebojím se říci, že i takovou malou velkou událostí.