OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Hudebním večírkem bez zpěvu by se dalo nazvat toto vystoupení dvojice stylově spřízněných interpretů. V době, kdy jihočeské trio FIVE SECONDS TO LEAVE poprvé hráblo do strun, byly miniaturní prostory útulného klubu umístěného v pražském centru už slušně zaplněné, což při vší úctě k domácím předskokanům svědčilo o solidním tuzemském renomé Švédů PG.LOST. Kromě všeho ostatního se však tyto více než dvě hodinky ryze instrumentální hudby daly nazvat i symbolickým soubojem uskupení razících obdobnou koncertní prezentaci.
Té však příliš nesvědčila absence vystouplého pódia, neboť tento večer symbolizovaly kromě náladotvorné muziky hlavně videoprojekce, kterými obě kapely doplňovaly hudební složku své tvorby. Lidé stojící opodál tak museli vzít zavděk dvojici LCD televizí umístěnými nad pódiem a veškeré dění pod nimi tak mohli shlédnout alespoň na jejich obrazovkách.
Jihočechy FIVE SECONDS TO LEAVE můžeme stále považovat za nadějné, ale doba hájení se povážlivé krátí. Jejich vystoupení se neslo takřka v totožném duchu, jako před dvěma lety na tom samém místě ve společnosti hlučných ASVA. Jejich pojetí symbolizuje souhra obligátních emočních kontrastů, kdy drtivým nájezdům zboostrovaných kytar předchází rafinovaná hra na protahovanou gradaci. Tohle všechno sice už moc dobře známe, ale toto trio nám přesto dokáže nabídnout svébytnou dávku takto pojaté hudby. Čas však kvapem běží, a pokud svoje dosavadní snažení nedokáže skupina konečně přenést do drážek studiového alba, zůstane jen u sice zajímavé, ale časem postupně se oposlouchávající koncertní atrakce.
Nostalgické záběry podzimní přírody, siluety lidských postav anebo zamračené počasí nad půvabným centrem hlavního města Švédska – Stockholmu tvořily nezbytnou výbavu pestře sestavěných obrazových sekvencí, jež doprovázely stejně pocitovou hudbu švédských PG.LOST. Způsob, jakým si tito dokázali ochočit mnohokrát přežvýkané postrockové žánrové poučky, patří rozhodně k působivým, a když neméně působivým způsobem svoji hudbu dokážou předvést i živému publiku, chyby se hledají už jen velice těžce.
Většina pozitivních dojmů z poslední řadovky „In Never Out“ se setkává v bodě jménem „Crystaline“. Je pak už jen toho logickým výsledkem, že tato až neuvěřitelně triviálně vystavěná kompozice celé vystoupení i uvádí. Zároveň i názorně a pěkně pohromadě demonstruje vše, v čem jsou PG.LOST tak silní. Především jsou trpěliví, nikam nespěchající, cílevědomě budující výslednou gradační pyramidu, kterou ještě zvládají za běhu zdobit krásnými kytarovými reliéfy. Nebojí se nařčení z rytmické jednoduchosti, protože jsou si moc dobře vědomi skutečnosti, že tato je tím nejlepším možným základem pro jejich krásné a trvanlivé stavby.
Švédové se rozhodli neušetřit ani pražské publikum od toho nejlepšího, co můžou v současnosti nabídnout. Skladby pocházející ze všech dosavadních nahrávek jednak dokonale naplnili představu příjemně stráveného koncertního večera a taktéž dokázaly, že PG.LOST se ve své dosavadní krátké kariéře vyvarovali krkolomných stylových kotrmelců i kvalitativních výkyvů. V tomto duchu se tak již podruhé předvedli i v Praze, kde myslím nebylo příliš mnoho důvodů k nespokojenosti.
Fotografie pouze ilustrační (MySpace stránky kapel)
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.