OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Přiznám se, že třetí řadová deska maďarských filantropů GUTTED patřila pro mě osobně mezi ty vůbec nejvíce očekávané události právě uplynulého roku. Není se čemu divit, neb hlavně předchozí záznam označený vcelku sympatickým štítkem „Human Race Deserves To Die“ jasně deklaroval, že tahle kapela rozhodně nehodlá hrát v ranku extrémního BDM kdovíjak podřadné housle. Po pěti letech přichází pod vlajkou poslední dobou mimořádně agilního labelu SoulFlesh Collector Records nové album „Mankind Carries The Seeds Of Hell“. Pro GUTTED další šance jak ještě rozšířit pracně vydobytou pozici na nesmírně těsném žánrovém kolbišti.
V rámci výše uvedeného záznamu „Human Race Deserves To Die“ nám sestava ze Székesfehérváru nepředložila kdovíjak průměrný materiál, ba právě naopak, v drážkách disku se ukrýval hrubozrnný BDM, jenž disponoval velmi slušným technickým vkladem a nadto ještě stihl vesele koketovat hned s několika spřízněnými styly najednou. Výsledkem byla surová a neotesaná sbírka, která v jistých momentech dokonce dokázala připomenout klasiku klasik – „None So Vile“ – nedostižnou druhou desku montrealských učitelů CRYPTOPSY. Půl dekády je však hodně dlouhá doba, GUTTED během ní prošli poměrně zásadní změnou a dnes již válčí jinými zbraněmi a ještě navíc na mírně odlišném žánrovém poli.
Aktuální produkce GUTTED trochu nasákla „sirnatou“ atmosférou, jednak takovou, kterou se proslavila především zasloužilá US deathmetalová ikona IMMOLATION (slyš zcela průkaznou střední pasáž v závěrečné položce „The Fountain“) a v neposlední řadě i lehce blackovým feelingem kapel typu VILE (samotný rozjezd úvodní skladby „As The Sun Paints Everything Black“ hovoří celkem jasnou řečí).
Poměrně radikální evolucí prošel i zvuk, i GUTTED totiž dali zapomenout na hrubě neučesaný projev, jenž zdobil jejich tvůrčí začátky, obratem přesedlali na čistý sound a dali tak mnohem více vyniknout techničtějším pasážím. Mix naopak zůstal nevyvážený, ovšem s tím rozdílem, že jak se na „Human Race Deserves To Die“ drala nad ostatní nástroje úžasná, mimo rámec kytarových linek se pohybující basa, tak na novém albu hraje podobně dominantní roli bicí souprava v podání Zsolta Kovácse (posluchač si nemůže v tomto kontextu nevzpomenout na kontroverzní epos „Once Was Not“).
GUTTED tentokráte zvolili i poněkud rozmáchlejší skladatelský přístup a zatímco na minulých nahrávkách se dokázali poměrně jasně vyjádřit v rámci tří minutek, dnes velmi rádi natahují stopáž skladeb až někam k hranici šesti minut. Problémem je, že zatím nedisponují dostatečně silným skladatelským kapitálem, aby si podobně odvážné kousky mohli dovolit. „Mankind Carries The Seeds Of Hell“ především schází tempová variabilita, bicí souprava jede stále na plné obrátky a vzhledem ke svému vůdčímu postavení v kontextu mixu tak trochu pohřbívá ostatní nástroje. Maďaři zvolní až v úplně poslední, a shodou okolností i nejzdařilejší, položce „The Fountain“ (textově mimochodem odkazující na stejnojmenný film z dílny Darrena Aronofskyho), ve které vedle výše zmíněných IMMOLATION jasně slyším i melodie jako vystřižené ze zpěvníku dávno zapomenuté finské sestavy SCENT OF FLESH v období alba „Roaring Depths Of Insanity“.
Na závěr konstatuji, že třetí deska GUTTED přináší navzdory uvedeným negativům zajímavý materiál. Podobně jako na „Human Race Deserves To Die“ se maďarská trojice presentuje nadžánrovou produkcí, přičemž znovu absorbuje celou řadu inspiračních vlivů a vkusně je přetváří k obrazu svému. Dobrá pověst GUTTED zůstala v mých uších zachována, ač se kapela ukazuje v trochu jiném světle, stále si udržuje slušný odstup od šedé masy řadového BDM.
Třetí deska GUTTED přináší zajímavý materiál - podobně jako na „Human Race Deserves To Die“ se maďarská trojice presentuje nadžánrovou produkcí, přičemž znovu absorbuje celou řadu inspiračních vlivů a vkusně je přetváří k obrazu svému.
7 / 10
Sándor Hajnali
- zpěv
Gábor Drótos
- kytara
Zsolt Kovács
- bicí
1. As The Sun Paints Everything Black
2. Memory Devourer
3. Lurking In The Shadow
4. When The Gods Are Not Creating
5. World Of Mine
6. Souls Of The Raped Children
7. Take Them To Hell's Fire
8. The Fountain
Mankind Carries The Seeds of Hell (2010)
Human Race Deserves To Die (2005)
Defiled (2001)
Promo 2000 (demo) (2000)
Vydáno: 2010
Vydavatel: SoulFlesh Collector Records
Stopáž: 42:03
Dobré album, ale namlsán minulým zápisem čekal jsem možná víc..
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.