Nejspíš jsem byl jedním z mála, kterým přišel dva roky starý debut FDK mírně přeceňovaný. Nemohl jsem se zbavit pocitu, že u velké části jeho obdivovatelů se přání stalo otcem myšlenky. Jakoby si mnozí řekli, že je nutné maximálně podpořit jednu z minima kapel na slušné úrovni holdujících ve světě bujícímu postmetalovému žánru. Chtěl bych však být tím posledním, kdo by měl před talentem pražských zavírat oči. Ten už, i přes uvedené, byl jasně rozeznatelný i na „Borderline“, ale letošní novinka je v tomto směru bezpochyby dál.

Spokojený pocit z maximální možné dotaženosti. To je to, co mi na předchůdci chybělo a zároveň tím, čehož se mi na „Earthlinked“ dostává. V první řadě nelze nezmínit zvuk. Druhému albu FDK se dostalo velice slušné produkce. Zvuk je průrazný, kompaktní a čitelný. K jejich pomalé a valivé hudbě, postavené na skladbách střední a o něco delší stopáže a plné hutných riffových nájezdů stavěných do kontrastů s emocionálně uvolněnými momenty, sedí velice dobře.

Kompoziční rukopis je však tím nejviditelnějším důkazem pokroku, který skupina během příprav desky učinila. Zdobí ji trpělivost, s jakou nechává jednotlivé motivy působit a pranic nevadí ani jejich občasná repetitivnost. Emoce nejsou ždímány násilím, posluchači není vnucováno průhledné schéma s gradujícím vyvrcholením. „Earthlinked“ není na první pohled nikterak divoký živel, jenž by se vyžíval v masivních erupcích a důsledné likvidaci všeho stojícícho v cestě. Je to spíše doutnající vulkán, pod jehož povrchem to začíná postupně vřít a vy máte dost času se rozhodnout, jestli si počkáte na moment, až se přírodní síly definitivně probudí k životu anebo se raději dáte na útěk.

Volba první možnosti by v tomto případě neměla znamenat prohloupení. Osmička ostrých kompozic skýtá dostatek zákoutí jak k podrobnému zkoumání, stejně tak k méně soustředěnému poslechu, během něhož sice zůstává pravá podstata alba ukryta pod nánosem těžkotonážních riffů a valivé rytmiky, avšak i tak si posluchač užije výborně zvládnutou porci moderního metalu. Pakliže se rozhodne nahlédnout pod její pokličku, najde lákavý, pestrý a emocemi bující život.

„No Love To Scorch“. Úvod, který toho mnoho naznačí, ale to podstatně zatím neprozradí. Volně plynoucí a v porovnání s dalším děním odlehčená skladba jen velmi pozvolna přikládá první kousky paliva pod náladotvorný kotel. Vše se poprvé řádně probouzí k životu v následující „MMX AD“. Jak již však bylo naznačeno, nejedná se o žádné masivní exploze vypjatých emocí. FDK se sice na druhou stranu ani nedrží příliš zpátky, jen se odmítají vydat na pěkně prošlapanou a jistou cestičku náladových kontrastů. I v jejich muzice to místy doslova vře, ale vše se děje bez prvního plánu a jako přirozený výsledek umně zkomponovaných skladeb.

Těžko v tomto žánru čekat příliš vokální pestrosti a ani Pražané nejsou žádnou výjimkou. Typický uřvaný hlas přeci jen je nedílnou součástí takto sestavené muziky a i na „Earthlinked“ tvoří naprostou většinu pěveckých partů (vyjma čistého zpěvu v „The First Dream“). FDK však po většinu hracího času sázejí výhradně na své hudební nástroje a hlas nepřichází na řadu zas tak často, díky čemuž se ani jeho stereotypní pojetí nestává rušivým. Zde se nabízí možné srovnání například se švédskými CULT OF LUNA.

Těch jmen, jejichž tvorbu této pětice připomíná by jistě mohlo padnout více, ale když tak v posledních dnech již poněkolikáté poslouchám její druhé album, přijdou mi podobné příměry už trochu zavádějící. Hovořit o tom, že by FDK do svých hudebních teritorií přinesli změny s velikým dopadem, by bylo pokrytectvím, ale popřít fakt, že jejich druhé album je svěží a zdařilou postmetalovou kolekcí, schopnou se směle postavit do mezinárodní řady žánrových prominentů, by bylo zase popírání faktů. A to bych dělal jen velice nerad.