Když jsem před šesti lety nejistě rozbaloval disk s visačkou „Of Fracture And Failure“, debut jakýchsi ULCERATE z exotického Nového Zélandu, neměl jsem ani tušení, že právě stojím na začátku jednoho z nejpoutavějších příběhů, který současná tech/deathmetalová scéna napsala. Pravda, šel jsem tak trochu na jistotu, neb Neurotic Records v té době zažívali doslova zlaté vydavatelské časy, prakticky každá deska s logem holandského labelu znamenala jasný zásah do černého (jen tak namátkou jmenujme PSYCROPTIC, SPAWN OF POSSESSION, SICKENING HORROR nebo VISCERAL BLEEDING).
Stačilo pár poslechových seancí a bylo zcela jasné, že instinkt Ruuda Lemmena nezklamal ani tentokrát, ba co víc, z nejzapadlejšího aucklandského sklepení pomohl vytáhnout úlovek z kategorie těch kapitálních. Již na své první nahrávce se ULCERATE nepresentují jako ordinární tech/deathmetalová kapela, nesnaží se nacpat desítky riffů do co možná nejkratšího časového úseku, nevymýšlí košaté melodie ani zbytečně kostrbaté rytmické konstrukce. Klíčem k originalitě je přes nesporný instrumentální vklad především sázka na atmosféru, neurotickou, neklidnou ale zároveň i nesmírně skličující a bezvýchodnou.
Po šesti letech s jistotou netradičního zážitku rozbaluji disk s visačkou „The Destroyers Of All“, třetí desku ULCERATE, svérázných to architektů ponurých tech/deathmetalových řemesel. Očekávání jsou tradičně vysoká, vždyť předchozí sbírka „Everything Is Fire“ způsobila v žánrových kruzích poměrně výrazné pozdvižení. A nutno dodat, že oprávněně, neb svojský průnik pozdních GORGUTS (tzn. „Obscura“ / „From Wisdom To Hate“) s atmosférou IMMOLATION („Failures For Gods“ / „Here In After“) tehdy představoval něco nového a svým způsobem i neslýchaného.
„Come dawn, no light will be thrown on them
this vermin, these ingrates
us of the earth
the destroyers of all“
„The Destroyers Of All“ volně navazuje na předchozí řadovku, podobně nápadný žánrový skok jako je mezi první a druhou deskou již nečekejte. ULCERATE se usadili a místo dalšího experimentování se jali detailněji rozvíjet odkaz revolučního záznamu „Everything Is Fire“. Stejné studio, stejná produkce a v neposlední řadě i stejná sestava. Výsledkem je nejméně technická, ale současně i nejhůře přístupná deska v kariéře novozélandského tria. To, že dnešní ULCERATE již nelámou rytmy jako na běžícím pásu mi zas až tolik nevadí, mnohem větší vrásky mi přidělává jejich současný semknutý, až příliš monoliticky působící projev (cítím se ochuzen o podobně osvěžující prvky, které na předešlém albu representovala třeba znenadání se vynořivší melodie v titulní položce).
Pryč je jakýkoli náznak variability, nastala nekompromisní vláda ponuré kytary, jež permanentně konstruuje a naopak zase do detailu rozkládá desítky a desítky neurotických riffů. I poslední záblesk duhových barev pohltil neúprosný šedý oceán disharmonie, nad nímž neúnavně tepe zběsilá Saint Meratova souprava. Tato znepokojivá konstelace však má i svá pozitiva. Na úkor pestrých motivů se totiž ještě více prosadila atmosférická složka věci, jedna z hlavních (možná ta úplně nejhlavnější) zbraní ULCERATE. Už „Everything Is Fire“ bylo po této stránce dílo velmi silné, nicméně až na „The Destroyers Of All“ se ona bezútěšná atmosféra stává doslova a do písmene hmatatelnou.
Třetí dílo aucklandských deathmetalových vizionářů jasně reflektuje i jejich zlepšení na poli studiové práce. S povděkem kvituji, že reprezentativní vokál Paula Kellanda již není tolik pohřben pod Hoggardovou kytarou a bicí nástroje v moci nesmírně talentovaného Jamieho Saint Merata konečně disponují odpovídajícím zvukem.
ULCERATE na „The Destroyers Of All“ definitivně našli svůj styl a ač (nepochybuji o tom) dokázali zklamat nejednoho oddaného příznivce „Of Fracture And Failure“, jednoznačně potvrdili pozici jednoho z nejvíce originálních uskupení, které deathmetalová scéna za posledních deset let vyvrhla. Číselné hodnocení pod tímto posudkem dnes nemusíte brát jako relevantní – autor článku asi bude maličko rozmrzelý – to jen jedna z jeho oblíbených kapel se posunula trochu jinam než by si přál. Ale tak už to někdy chodí...