OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Britské ARCHITECTS jsem měl vždy zařazené jako snaživou, mediálně dost protěžovanou kapelu, která je v technickém metalcoru sice zběhlá, ale nikterak vyjímečná. Podobně znějících spolků se navíc v poslední době objevilo tolik, že dříve možná nadějní Britové najednou nějak splynuli s davem. Těžko říct, jestli pod tíhou výše uvedeného, ale nová deska se odehrává ve znamení radikální změny stylu. Architekti hodili za hlavu složitou sekanou matematiku a rozhodli se hrát bigbít. Předem varuji příznivce starší tvorby, z alba „The Here And Now“ je nejspíš trefí.
Proti předchozím deskám je struktura skladeb mnohem jednodušší, více se staví na zpěvu a výrazně přibylo líbivých hitových momentů. Album je svěží, má jiskřivý náboj a je z ní cítit radost z nově nastoupeného směru. Kytary jsou stále dostatečně nabroušené, v první „Day In Day Out“ nebo ve třetí „Delete,Rewind“ řežou dokonce s takovou intenzitou, že se na chvíli zjeví duch samotných SICK OF IT ALL, ale časy technické metalové komplikovanosti jsou nenávratně pryč. Místo té se na albu objevuje překvapivě velké množství přihřátých popových pasáží, které kapela staví do kontrastu s těmi ostřejšími riffovačkami, a ty budou znamenat pro metalové publikum zřejmě příliš těžké sousto.
Inu, co k tomu dodat? Holky nakonec taky poslouchají muziku, že? A Sam Carter je celkem fešák, tak proč se nepokusit prodat děvčatům jeho roztomilý kukuč. S odpisem do šrotu bych ale nepospíchal. Cukrový doják „Heartburn“ je sice špatný, ale podobně laděná zpověď „A Open Letter To Myself“ naopak patří k nejsilnějším momentům desky. A propos Sami, tomu je třeba vyseknout zvláštní poklonu, neboť je slyšet, o kolik se ve zpěvu zlepšil a vypadá na to, že z něho roste nová pěvecká hvězda.
Album má velkolepý „background“, natáčelo se v Americe u renomovaného producenta, který namíchal skvělý břinčivý zvuk a dokázal z kapely vydolovat ten správný „drive“. Ve studiu kapelu podpořili zajímavý hosté (Andrew Neufeld z COMEBACK KID a všude možně hostující Greg Puciato z THE DILLINGER ESCAPE PLAN). Formálně je vše na svém místě, ale z desky je dost cítit kalkul a do hlavy se vkrádá myšlenka, že kapela, která neprorazila s technickým metalcorem, najednou zkouší lámat srdce emo-punkovým frajerkám.
Bohužel však i v tomto oboru je dneska tlačenice. ARCHITECTS by se rádi viděli na pozici BRING ME THE HORIZON nebo snad dokonce UNDEROATH, ale na to prostě nemají. Zatím se drží v druhém sledu na úrovni EVERY TIME I DIE nebo COMEBACK KID a na paty jim šlapou nové aktivní kapely typu A STATIC LULLABY nebo EMERY. Album je sice kvalitně odehrané a zvukově velmi dobře ošetřené a díky své hitovosti by mohlo pro kapelu znamenat vytoužený komerční úspěch, ale já přesto zůstávám rezervovaný.
ARCHITECTS opustili tvrdost a matematiku a začali hrát řízný melodický bigbít!
7 / 10
Sam Carter
- vokály
Tom Searle
- kytara
Tim Hillier-Brook
- kytara
Alex Dean
- basa
Dan Searle
- bicí
1. Day In Day Out
2. Learn To Live
3. Delete, Rewind
4. BTN
5. An Open Letter To Myself
6. The Blues
7. Red Eyes
8. Stay Young Forever
9. Heartburn
10. Year in Year Out / Up and Away
The Here And Now (2011)
Hollow Crown (2009)
Ruin (Re-Release) (2008)
Ruin (2007)
Nightmares (2006)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Century Media
Stopáž: 39:13
Produkce: Steve Evetts
Studio: The Omen Room Studios / Garden Groove (USA)
Jo slušný mainstream metalcore. Nástroje jsou správně nazvučený a zvuk nařaděný jak má být. Na příjemný nenáročný poslech do auta nebo do společnosti to neurazí. Některé skladby nebo pasáže už jsou sice moc friendly, ale budiž. Na druhou stranu kytaristi občas fakt potěší svou zručností a dravostí. Ale na kolegy BMTH určitě nemají. To je kapela z vyšší výkonnostní skupiny
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.