OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Dnes již jediní žijící z pohrobků chodovské legendy GOODFOUL vysílají do světa třetí studiovou nahrávku, která zůstává věrna melancholické větvi emorockové hudby lehce líznuté post-hardcoreovou znepokojující hutností i post-rockovou zvlněností. MOSSAMBIC stejně jako na poslední desce prokazují schopnost jít po silných melodiích a ždímat je na maximum a přece nesklouznout k laciným a klišovitým melodickým formám. V „Promise“ se oproti minulosti více prosazují široce roztažené klávesové plachty, které jsou při živé prezentaci zatlačeny do pozadí produkce, na nahrávce se však leckdy trochu nezdravě derou kupředu a obrušují zuby bustrovaným kytarám, stejně tak poněkud potlačují tlak a důraz některých míst.
Vrshakův vokál se ve skladbách vyskytuje s o něco nižší četností, než tomu bylo v minulosti, navíc jsem získal dojem, že se posouvá k umírněnější formě. Četnější jsou méně extrémní polohy, recitace, šeptání, pseudomelodické zpěvy nebo naléhavé deklamace. Jeho typické hysterické řvaní je odsunuto na vedlejší kolej. Osobně v tom nevidím problém, spíše naopak, docela dobře si dokážu i představit, že by mě od MOSSAMBIC bavily i čistě instrumentální skladby. Popřípadě příklon k textové složce, neboť od minula stále ještě nevymizela toporně česká příchuť anglických slov.
Jediná skladba, která mi přijde trochu podivná, je trojka „The Fall“, do které se MOSSAMBIC snažili propašovat arabské prvky, jež by měly zřejmě působit osvěžujícím, zajímavým dojmem. V mých uších však v koloritu tvorby chodováků působí trochu lacině. Nejsilnějším místem „Promise“ je závěrečný majestátně gradující opus „Sorrow“.
Další změnou je zvuk ze studia Davos, který má trošku jiný charakter, než tomu bylo v minulosti. Nelze říci, že je horší nebo lepší. Je zkrátka jiný a stejně jako u minulého alba „Only One“ mu nelze příliš vytknout.
MOSAMBIC natočili desku, která jde dál v započaté cestě. Nesnaží se o novátorské přístupy nebo zásadní zlomy. Jde za tím, v čem jsou její autoři dobří, a to jsou rozvláčné melancholické skladby s téměř scénickými dimenzemi a s velkým důrazem na emocionalitu.
Dospělé emorockové album od kapely, která nemá zapotřebí okolnímu světu nic dokazovat.
7 / 10
1. My World
2. Last Time
3. The Fall
4. Promise
5. Sorrow
Vydáno: 2010
Vydavatel: samovydání
Stopáž: 25:34
Produkce: MOSSAMBIC
Studio: Davos
kick ass jo, a vim že to sem nepatří, ale Nasty? je neuvěřitelně škoda
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.