Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Skotští MOGWAI jsou na post-rockové scéně natolik etablovaní a mají do jisté míry i výsadní postavení, že si dnes v mnoha ohledech mohou dělat co chtějí, aniž by tím nějak výrazně riskovali. Myšleno vlastní výjimečnost a postavení průkopníků. Horší už to však může být s budoucností. Co se týče vizí a očekávání fanoušků, zde se MOGWAI rozhodli pustit na poněkud tenký led. Svérázně nazvané album „Hardcore Will Never Die, But You Will“ totiž přináší jakési „pokusy“ (záměrně nepíši experimenty). Jsou to pokusy zachovat si svou tvář a přesto zapůsobit jinak, snad moderněji.
Zřejmě to muselo přijít, obzvláště když s odstupem zhodnotíme minulé album „The Hawk Is Howling“, kde se Skotové v jistém ohledu zacyklili sami do sebe a kvalitní výsledek se dá přičíst více vlastnímu charismatu skupiny a promyšleně propracované formě, než hudebnímu obsahu, který působil v podstatě opotřebovaně. „Hardcore Will Never Die, But You Will“ je v tomto ohledu pokusem překročit pomyslnou čáru a jít dál. Výsledek bohužel působí tak trochu jako „skákání panáka“. Jako by MOGWAI nevěděli, který obrazec načmáraný na zemi chtějí zabydlet a s poněkud nemotorně roztaženýma rukama poskakovali tam a zpátky, navíc s křečovitou snahou nepřešlápnout nebo neztratit rovnováhu.
Je pochopitelné, že to poslední, co bychom od MOGWAI chtěli, jsou návraty. A byť znovuobjevení jména Paul Savage (produkoval debut „Mogwai Young Team“) by mohlo ke snaze o návrat svádět, je nové album v tomto ohledu zcela bez viny. Naopak se skupina dopustila hříchu v podobě kroku dál. Avšak není tak úplně zřejmé kam tento krok směřuje.
Vezmeme-li totiž skladbu po skladbě a budeme se snažit najít kostru alba, dopadneme jako diletantský paleontolog, který bez uzardění dokáže položit stehenní kost theropoda vedle pánve ornitopoda. Ano, neobeznámený posluchač asi nezaznamená nic nepatřičného, horší už to mají příznivci skupiny. Zkrátka položit vedle sebe skladby střižené podle typického melancholicky jemného mustru, vedle bez varování neučesané hutné a cyklicky rotující plochy, nebo kousky nabité tucavou elektronikou, s tím se fanoušek těch dřívějších MOGWAI musí zákonitě těžko srovnávat.
MOGWAI se tak stali kapelou několika tváří a neustálé vyměňování masek brání vposlouchat se do alba jako celku. Jednotlivé skladby ale většinou fungují, alespoň do té míry aby nebyly nepříjemné. Pár kousků je dokonce výborných, třeba úvodní „White Noise“, jdoucí plně v invencích předchozí tvorby, nebo temnější „Death Rays“, dokazující, že skupina rozhodně neztratila schopnost složit materiál působící velmi emotivně.
Zajímavá je nakonec i elektronikou naditá „Mexican Grand Prix.“, která ztrácí snad jen stereotypním tempem. Celkově je možno najít hodně zajímavých postupů, snad více než jsme u MOGWAI byli kdy zvyklí. Vždy je však něco za něco. Takže to, co se teď hledá těžce je intimní sevřenost a působivá přirozenost, která v kombinaci s charismatickým provedením vytvářela onu auru výjimečnosti. A tak album jako celek bohužel působí značně fádně.
PS: V souvislosti s výše uvedeným zůstávám poněkud překvapen jak pozitivně bývá teď těsně po vydání album přijímáno v ostatních internetových médiích. Bohužel se nemohu ubránit pocitu, že zde víc jak vlastní hudba zafungovala aura výsadního postavení, které MOGWAI zaujímají na post-rockové scéně.
„Hardcore Will Never Die, But You Will“ představuje snahu skotských MOGWAI udělat něco jinak. Nadějné pokusy o tvůrčí posun jsou však vykoupeny absencí toho co tvořilo vlastní tvář skupiny, tedy náladového a působivého provedení. Výsledek tak vyznívá značně neuspořádaně a rozpačitě.
1. White Noise
2. Mexican Grand Prix
3. Rano Pano
4. Death Rays
5. San Pedro
6. Letters To The Metro
7. George Square Thatcher Death Party
8. How To Be A Werewolf
9. Too Raging To Cheers
10. You're Lionel Richie
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.
Objev na první poslech srovnatelný s Nory MEER, Dánové ISBJÖRG uchvacují podobně hravým a progresí provoněným poprockem. Ty melodie, klavír a vzletné aranže včetně sebevědomých vokálů mě napoprvé prostě dostaly do kolen. Uvidíme, zda první dojem vydrží.
Rogga Johansson nepolevuje. PAGANIZER jsou jednou z jeho hlavních kapel a samozřejmě doručují švédskou deathmetalovou klasiku. Rychlejší kousky jsou standardem bez překvapení, osvěžení naopak přinášejí ty pomalejší. Nejlepší skladba je ta úplně poslední.
SENTIENT HORROR narukovali k mrtvým do služby a v novém zaměstnání se jim daří náramně. Lásku k (převážně) švédskému death metalu nezapřou, hlavně pak k prvotnímu chrastění v režii ENTOMBED. Živelná OSDM deska s lehkou thrashovou patinou. Šlape to skvěle.
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.