Skotští MOGWAI jsou na post-rockové scéně natolik etablovaní a mají do jisté míry i výsadní postavení, že si dnes v mnoha ohledech mohou dělat co chtějí, aniž by tím nějak výrazně riskovali. Myšleno vlastní výjimečnost a postavení průkopníků. Horší už to však může být s budoucností. Co se týče vizí a očekávání fanoušků, zde se MOGWAI rozhodli pustit na poněkud tenký led. Svérázně nazvané album „Hardcore Will Never Die, But You Will“ totiž přináší jakési „pokusy“ (záměrně nepíši experimenty). Jsou to pokusy zachovat si svou tvář a přesto zapůsobit jinak, snad moderněji.

Zřejmě to muselo přijít, obzvláště když s odstupem zhodnotíme minulé album „The Hawk Is Howling“, kde se Skotové v jistém ohledu zacyklili sami do sebe a kvalitní výsledek se dá přičíst více vlastnímu charismatu skupiny a promyšleně propracované formě, než hudebnímu obsahu, který působil v podstatě opotřebovaně. „Hardcore Will Never Die, But You Will“ je v tomto ohledu pokusem překročit pomyslnou čáru a jít dál. Výsledek bohužel působí tak trochu jako „skákání panáka“. Jako by MOGWAI nevěděli, který obrazec načmáraný na zemi chtějí zabydlet a s poněkud nemotorně roztaženýma rukama poskakovali tam a zpátky, navíc s křečovitou snahou nepřešlápnout nebo neztratit rovnováhu.

Je pochopitelné, že to poslední, co bychom od MOGWAI chtěli, jsou návraty. A byť znovuobjevení jména Paul Savage (produkoval debut „Mogwai Young Team“) by mohlo ke snaze o návrat svádět, je nové album v tomto ohledu zcela bez viny. Naopak se skupina dopustila hříchu v podobě kroku dál. Avšak není tak úplně zřejmé kam tento krok směřuje.

Vezmeme-li totiž skladbu po skladbě a budeme se snažit najít kostru alba, dopadneme jako diletantský paleontolog, který bez uzardění dokáže položit stehenní kost theropoda vedle pánve ornitopoda. Ano, neobeznámený posluchač asi nezaznamená nic nepatřičného, horší už to mají příznivci skupiny. Zkrátka položit vedle sebe skladby střižené podle typického melancholicky jemného mustru, vedle bez varování neučesané hutné a cyklicky rotující plochy, nebo kousky nabité tucavou elektronikou, s tím se fanoušek těch dřívějších MOGWAI musí zákonitě těžko srovnávat.

MOGWAI se tak stali kapelou několika tváří a neustálé vyměňování masek brání vposlouchat se do alba jako celku. Jednotlivé skladby ale většinou fungují, alespoň do té míry aby nebyly nepříjemné. Pár kousků je dokonce výborných, třeba úvodní „White Noise“, jdoucí plně v invencích předchozí tvorby, nebo temnější „Death Rays“, dokazující, že skupina rozhodně neztratila schopnost složit materiál působící velmi emotivně.

Zajímavá je nakonec i elektronikou naditá „Mexican Grand Prix.“, která ztrácí snad jen stereotypním tempem. Celkově je možno najít hodně zajímavých postupů, snad více než jsme u MOGWAI byli kdy zvyklí. Vždy je však něco za něco. Takže to, co se teď hledá těžce je intimní sevřenost a působivá přirozenost, která v kombinaci s charismatickým provedením vytvářela onu auru výjimečnosti. A tak album jako celek bohužel působí značně fádně.

PS: V souvislosti s výše uvedeným zůstávám poněkud překvapen jak pozitivně bývá teď těsně po vydání album přijímáno v ostatních internetových médiích. Bohužel se nemohu ubránit pocitu, že zde víc jak vlastní hudba zafungovala aura výsadního postavení, které MOGWAI zaujímají na post-rockové scéně.