Jeden fakt z rodokmenu „Fightera“ je nesmírně zajímavý a výmluvný. Původně se kolem něj ochomýtal Darren Aronofsky a zdálo se, že tohle bude jeho další štace po emotivní pinfallu „Wrestler“. Po opakovaném shlédnutí jeho hororové svíčkové z Čajkovského nutno konstatovat: škoda, že tomu tak nebylo. „Fighter“ má všechno, co je pro Darrena tak inspirativní - submisivního hrdinu, který je vykořisťován rodinou, excentrickou vedlejší postavu, která se mrzačí crackem, kulisy ošuntělého sociálního smetiště i hodně bouřlivou rodinnou atmosféru, kterou lze nazvat všelijak, jen ne jako idylickou. Jenže - Aronofsky vycouval, oslovený Martin Scorsese po přečtení scénáře jen zavrtěl hlavou a filmu se ujal rutinér David O. Russell („Tři králové“, „Flirtování s katastrofou“).

Nechci sympaticky působící režii nijak křivdit, dost možná se na ní podepsal tlak studia, které chtělo více Rockyho a méně artových kontemplací a dokudramatičnosti. Pravdou však zůstává, že na „Fighterovi“ jsou různé švy a jizvy dosti patrné. Film je postavený na skutečném příběhu mistra světa velterové váhy Micky Warda, který si poctivě vyšlapal cestičku ze zaflusaných silnic Lowellu v Massachusetts až do první ligy boxu. Po boku měl bráchu Dickyho, bývalého talentovaného bojovníka a později především sjetou trosku, která se v crackových výparech pokoušela dopátrat zašlé slávy, a také svou panovačnou matku se sedmihlavým chórem hysterických sester. Neotřelé rodinné zázemí zničilo velkou část Mickyho kariéry – submisivní dobrák se nechal využívat a tiše trpěl všemožné potupy, nakládačky a bratrovy feťácké výstřelky.

Russellův film připomíná horskou dráhu, po které se Micky napřed veze prudce dolů – jeho kariéra takřka vyhasne, vztahy s rodinou jsou narušeny, bratr končí ve vězení. Zarputilý Iro-američan ale jde dál a za pomoci své výbojné přítekyně Charlene chystá comeback. Cesta nahoru je strmá a končí dramatickým titulovým zápasem se Sheou Nearym (možná škoda, že film opomíjí následné tři titulové zápasy s Arturo Gattim, které náležejí do boxerských legend). Společně s hrdinou se na proměnlivé křivce veze i dramaturgie – tak trochu neujasněně působí, co nám vlastně tvůrci chtějí předložit. Bude to drsné rodinné drama definované hysterickými dialogy, Dickyho excesy a zapšklou atmosférou chudého Lowellu? Nebo to spíše bude hollywoodská óda na heroismus chlapa, co se nenechal knockoutovat a šel tvrdě za svým, bez ohledu na poměry?

Ve „Fighterovi“ se obě polohy sváří a chvílemi si podkopávají nohy. Sociální rovina překvapivě po většinu filmu dominuje, jenže Russell se neubrání povrchnosti. I když se kamera noří do dusných rodinných rozbrojů, hlubší souvislosti a psychologická hloubka unikají. To, co dokázal Arfonofsky s Randym „Ramem“ Robinsonem, je tu nedosažitelné. Režisér nedovede tak trpělivě sledovat a analyzovat postavu, ani pokud je natolik plnokrevná a šlakovitě zahraná jako Dicky Christiana Balea. Nekorunovaný král diet rozkopává škatulku charakterního hezouna a nacrackovaného bastarda vede stejnou měrou odporně jako cynicky. Energie sršící ze šlachovitého zombie těla bývalého bijce je bolestně intenzivní a Bale po dlouhé době ovládá plátno se strhující jistotou i spalující jiskrou člověka na hraně.

Svalnatý býček (Marky) Mark Wahlberg je, zřejmě i v souladu se skutečností, až někde u druhých houslí a jeho proměna v typického boxerského hrdinu s sebou nese lehké rozpaky. Problém není v tom, že by si Russell nevěděl rady s ringovými scénami, naopak, použití exponovaného televizního obrazu je vynikající. Problém je mnohem spíše v tom, že „Fighter“ není postavený na gradaci, ale na monotónním pochodu lowellských všedních dnů. Snaha rychle z toho udělat heroický biják znamená narušení celkem soustředěné rodinné atmosféry a tak nutnost problematické postavy přeci jen zploštit a potencionálně komplexní drama okleštit ve jménu větší žánrové atraktivity. Nádech hrozící selanky se nad filmem celou dobu vznáší a znemožňuje mu zaseknout se hlouběji do masa.

Takže co s ním? Ruku dolu, nebo nahoru? Nahoru, samozřejmě. Když Micky v závěru filmu schytává těžkou nakládačku od kriminálnické držky Nearyho a Russell nezúčastněný televizní obraz a komentář překryje chraplavým motivačním monologem znovuzrozeného Dickyho, je celkem jasné, že si divák následující zvrat musí vychutnat. O hrdinovi ví dost na to, aby s ním sympatizoval. Dost na to, aby uznal, že Ward není další derivátem Italského hřebce, jak se někteří mylně domnívají. Jde svojí cestou, která možná mohla být prošlápnuta s ještě větším důrazem na sociální a rodinné zázemí. I v této podobě nelze než doporučit – nejen milovníkům direktů, háků a zlomených nosů.

P.S. Rozmlácené proletářské ksichty skutečných bratrů při závěrečných titulcích jsou krásným připomenutím hollywoodské idealizace.