Pochmurní Italové CANAAN se po čase znovu zjevují v podobě jakéhosi zaprášeného poutníka a to, co sebou přinášejí jsou modlitby za uplynulou dobu, za hodiny a dny, které utíkají do minulosti stejně jako jejich vlastní předchozí díla. Již hodně vody odteklo od chvíle, kdy vydali předchozí album „The Unsaid Words“. Pauza však nebyla samoúčelná a byla vyplněna prací na albech kapely NERONOIA.

Marné by bylo očekávání, že CANAAN snad přijdou s materiálem pozitivně laděným. Potemnělá dark wave, nebo možná výstižněji cold wave, hudba i tentokrát odkapává jako slzy samotou týraného trosečníka. I tentokrát se jedná o hudbu jemnou a velmi pečlivě strukturovanou, hudbu plazící se jako zlověstný stín předměstskou noční ulicí, hudbu plnou pochmurné atmosféry, kde světlejší záblesky jen zdůrazňují nedosažitelnost jakékoli celkové optimistické vize.

Tím je „Contro.Luce“ logickým pokračováním předchozí tvorby, přesto se nejedná jen o prosté navázání na minulost, mnohé věci jsou zde trochu jinak. Některé nás praští do uší okamžitě. Třeba to, že dříve sporadicky využívaná italština se stala jediným jazykem alba. Některé zvláštnosti a novinky se tak trochu schovávají pod pláštěm typicky melancholické atmosféry. Objevuje se například mnohem více inspirací z world music a využití nových netradičních nástrojů.

CANAAN jsou mistry ve vytváření nálad pomocí jednoduchých schémat a někdy si dokáží vystačit se skutečně minimalistickým přístupem. Hlavně ve spoustě intermezz, která album jaksi rozbíjejí, ale přitom nepředstavují přerušení rušivá ani odpočinková. Stávají se další dimenzí, jakýmsi plevelem prorůstajícím základní strukturou, který žije vlastním životem a přesto se stává nedílnou součástí celku, vyplňuje škvíry a vytváří bohatší a pestřejší celkový dojem. Přestože se díky tomu album natahuje do poněkud odstrašující stopáže, je to pouhý důsledek koncepce a není nutné se těch více jak sedmdesáti minut bát. Jednotvárnost zde nemá místo.

Tak jako i v předchozí tvorbě se na „Contro.Luce“ daří Italům budovat velmi působivé skladby, jejichž těžiště je jednoznačně zaměřené na emoce. Je to v podstatě jen hra se zvuky a propletence jednoduchých motivů získávají na působivosti díky šikovnému míchání výrazů. Typicky recitační vokál, samply a skutečné nástroje včetně těch exotických, nebo zajímavé perkuse se zde doplňují a navzájem podporují, vytvářejí jakýsi potemnělý svět, ze kterého pak pouze mimoděk vystřelují paprsky přívětivějších motivů, jako by CANAAN podsouvali posluchači naději, kterou hned následně utopí v závějích sazí.

Tak, jako může být pro někoho těžké vposlouchat se do takové hudby, je těžké se z ní vymanit pokud se propadnete do její hlubiny. Hudba zacílená tak jednostranně na emoce může ve výsledku zanechat rozdílný dojem, od jisté unavené malátnosti až po velmi osobní prožitek. Každopádně se Italům povedlo navázat na svou minulost více jak dobře. Jsou stále velmi osobití a přitom znovu trošku jiní, zřejmě přesně tolik, aby bylo „Contro.Luce“ jejich typickým a přesto svébytným dílem.