Již od roku 2001, kdy byl cyklus započat hrubým zářezem „So Sedated, So Secure”, mají každou lichou sezónu příznivci DARKEST HOUR železnou jistotu albového přírůstku. Ani letos není nic ponecháno náhodě a konec února se nese ve znamení už sedmé řadovky.

Pětice z hlavního města Spojených států je nejlepším příkladem toho, že poctivá dřina a důvěra v to, co děláte, může během deseti let undergroundovou kapelu katapultovat do širokého posluchačského povědomí, které se jistě bude rozrůstat s distribučními možnostmi major vydavatelství (E1 resp. Century Media Records), pod jehož křídly novinka „The Human Romance“ vychází.

Předešlé album „The Eternal Return“ jsem ještě loňský podzim spokojeně a poměrně často hýčkal ve sluchátkách, což je, troufám si říci, v dnešní přecpané hudební době velmi slušná vizitka. Konečně obdobnou radost mě dělaly i ostatní disky a skupina si během uplynulé dekády u mě vydobyla téměř výsadní pozici představující ideální řešení pro skomírající pověst proslulé švédské metalové školy, vyznačující se spojením thrash až deathové tvrdosti a (skandinávské) melodiky.

Kolektiv kolem zpěváka Johna Henryho působí jako zdatný následovník – nástupce svých severských vzorů, s tím rozdílem, že nezapomíná na své hardcorové kořeny, agresivitu, naléhavost a přímost prvních třech alb. Všechny tyto prvky jsou tedy přítomné i nadále, nicméně snaha odlehčit výrazivo, charakterizující především poslední tři alba má své pokračovaní i tentokrát. Kapela si pro své účely pozvala k produkci persónu z nejpovolanějších, a to Petera Wicherse, jemuž se skutečně podařilo donést cosi ze své domovské kuchyně.

V první řadě se jedná o jemně samplované podklady v některých skladbách. Mezi jinými uvedu například hitovku „Savor The Kill“, mající i klipové zpracování, které jako by vypadlo z pera bratří Grimmů. Největší stopu však zanechal Wichers v „Love As A Weapon“. Jakoby se paradoxně jednalo o lepší chvilku současných SOILWORK, ať už se bavíme o struktuře písně, jež často mění tempo a intenzitu uvolněním a pomalu nabíhajícím tahem kytarových zápřahů, tak rovněž intimní vyhrávkou; dokonce i Henry u mikrofonu si zde poprvé a naposled zdařile projíždí možnosti svého chraplavého hlasového fondu.

Na vypjatou hlasovou sladkost naštěstí nedochází. I přes svoje poměrně očekávané provedení přináší recenzovaná kolekce hodně chytlavou a vyrovnanou atmosféru, rušenou až nadbytečným zařazením předimenzované téměř devítiminutové instrumentálky „Terra Solaris“. Ta sama o sobě rozhodně není špatná, ale postrádá smysl v koncepci již tak založené na šipkách vztyčených ke stropu, tradičně dodávajících kvalitní (koňské) dávky sól a kytarové práce. Dalším a posledním negativem s tímto úzce souvisejícím a patrným už v dřívější tvorbě potom zůstává přílišná podobnost kytarových riffů a postupů. Zde nemusím chodit daleko, abych pro srovnání vedle sebe postavil skladby nosný riff „Blessed Infection” z minulé desky a mezihru v druhé polovině jinak výborné „Purgatory“, nebo stavbu gradací „Into The Grey“ a „Wound“, ale ani tento fakt stávající úsilí a dojem nějak výrazně nekazí.

U DARKEST HOUR šlo, a věřím, že i nadále půjde, o neutuchající elán, upřímnost podepřenou i velmi dobrými texty, nedělající z posluchačů tupé stádo a absolutní nasazení. Tedy atributy, které rozhodně nemusíte na „The Human Romance“ hledat lupou.

„When your way is the only way,
You can’t look at yourself and say
I was wrong
You’ve got the head of the king
On the body of a pawn”
(Wound)

I posedmé kouzlo působí, sice postrádá větší moment překvapení, ale celkově představení zanechává pořád dosti silný zážitek na to, aby byl klobouk bez rozpaků v úctě (opět) smeknut.