OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Již od roku 2001, kdy byl cyklus započat hrubým zářezem „So Sedated, So Secure”, mají každou lichou sezónu příznivci DARKEST HOUR železnou jistotu albového přírůstku. Ani letos není nic ponecháno náhodě a konec února se nese ve znamení už sedmé řadovky.
Pětice z hlavního města Spojených států je nejlepším příkladem toho, že poctivá dřina a důvěra v to, co děláte, může během deseti let undergroundovou kapelu katapultovat do širokého posluchačského povědomí, které se jistě bude rozrůstat s distribučními možnostmi major vydavatelství (E1 resp. Century Media Records), pod jehož křídly novinka „The Human Romance“ vychází.
Předešlé album „The Eternal Return“ jsem ještě loňský podzim spokojeně a poměrně často hýčkal ve sluchátkách, což je, troufám si říci, v dnešní přecpané hudební době velmi slušná vizitka. Konečně obdobnou radost mě dělaly i ostatní disky a skupina si během uplynulé dekády u mě vydobyla téměř výsadní pozici představující ideální řešení pro skomírající pověst proslulé švédské metalové školy, vyznačující se spojením thrash až deathové tvrdosti a (skandinávské) melodiky.
Kolektiv kolem zpěváka Johna Henryho působí jako zdatný následovník – nástupce svých severských vzorů, s tím rozdílem, že nezapomíná na své hardcorové kořeny, agresivitu, naléhavost a přímost prvních třech alb. Všechny tyto prvky jsou tedy přítomné i nadále, nicméně snaha odlehčit výrazivo, charakterizující především poslední tři alba má své pokračovaní i tentokrát. Kapela si pro své účely pozvala k produkci persónu z nejpovolanějších, a to Petera Wicherse, jemuž se skutečně podařilo donést cosi ze své domovské kuchyně.
V první řadě se jedná o jemně samplované podklady v některých skladbách. Mezi jinými uvedu například hitovku „Savor The Kill“, mající i klipové zpracování, které jako by vypadlo z pera bratří Grimmů. Největší stopu však zanechal Wichers v „Love As A Weapon“. Jakoby se paradoxně jednalo o lepší chvilku současných SOILWORK, ať už se bavíme o struktuře písně, jež často mění tempo a intenzitu uvolněním a pomalu nabíhajícím tahem kytarových zápřahů, tak rovněž intimní vyhrávkou; dokonce i Henry u mikrofonu si zde poprvé a naposled zdařile projíždí možnosti svého chraplavého hlasového fondu.
Na vypjatou hlasovou sladkost naštěstí nedochází. I přes svoje poměrně očekávané provedení přináší recenzovaná kolekce hodně chytlavou a vyrovnanou atmosféru, rušenou až nadbytečným zařazením předimenzované téměř devítiminutové instrumentálky „Terra Solaris“. Ta sama o sobě rozhodně není špatná, ale postrádá smysl v koncepci již tak založené na šipkách vztyčených ke stropu, tradičně dodávajících kvalitní (koňské) dávky sól a kytarové práce. Dalším a posledním negativem s tímto úzce souvisejícím a patrným už v dřívější tvorbě potom zůstává přílišná podobnost kytarových riffů a postupů. Zde nemusím chodit daleko, abych pro srovnání vedle sebe postavil skladby nosný riff „Blessed Infection” z minulé desky a mezihru v druhé polovině jinak výborné „Purgatory“, nebo stavbu gradací „Into The Grey“ a „Wound“, ale ani tento fakt stávající úsilí a dojem nějak výrazně nekazí.
U DARKEST HOUR šlo, a věřím, že i nadále půjde, o neutuchající elán, upřímnost podepřenou i velmi dobrými texty, nedělající z posluchačů tupé stádo a absolutní nasazení. Tedy atributy, které rozhodně nemusíte na „The Human Romance“ hledat lupou.
„When your way is the only way,
You can’t look at yourself and say
I was wrong
You’ve got the head of the king
On the body of a pawn”
(Wound)
I posedmé kouzlo působí, sice postrádá větší moment překvapení, ale celkově představení zanechává pořád dosti silný zážitek na to, aby byl klobouk bez rozpaků v úctě (opět) smeknut.
DARKEST HOUR s klasickými přednostmi a mouchami l.p. 2011.
8,5 / 10
John Henry
- vokály
Michael Carrigan
- kytara
Mike Schleibaum
- kytara
Paul Burnette
- basa
Ryan Parrish
- bicí
1. Terra Noctunus
2. The World Engulfed In Flames
3. Savor The Kill
4. Man & Swine
5. Love As A Weapon
6. Your Everyday Disaster
7. Violent By Nature
8. Purgatory
9. Severed Into Separates
10. Wound
11. Terra Solaris
12. Beyond The Life You Know
Perpetual Terminal (2024)
Godless Prophets & the Migrant Flora (2017)
Darkest Hour (2014)
The Human Romance (2011)
The Eternal Return (2009)
Deliver Us (2007)
Undoing Ruin (2005)
Party Scars And Prison Bars: A Thrashography (DVD) (2005)
Hidden Hands Of A Sadist Nation (2003)
So Sedated, So Secure (2001)
Where Heroes Go To Die (split EP with Dawncore) (2001)
The Mark Of The Judas (2000)
Darkest Hour / Groundzero - split 7'' (1999)
The Prophecy Fulfilled (1999)
Vydáno: 2011
Vydavatel: E1 / Century Media Records
Stopáž: 45:41
Produkce: Peter Wichers
Príjemné prekvapenie. Po velice priemernom predchádzajúcom počine "The Eternal Return" prišli Darkest Hour opäť s materiálom nepostrádajúcim toľko potrebné silné skladby a nápady, ktoré mi na predošlom albume veľmi chýbali. Hovorím hlavne o skladbách "Savor The Kill" (prekrásne sóla a tiež pekný videoklip), "The World Engulfed In Flames", "Love As A Weapon", "Severed Into Separates" a aj inštrumentálka "Terra Solaris" sa veľmi podarila, hoci podobne ako kolega podomnou by som ju zaradil skôr na úplný koniec. Darkest Hour tento rok bodujú!
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.