Další nasraní chlápkové, další ukazování zubů a vytahování ostrých drápků? Jakoby už toho nebylo dost, řeknete si možná. Reakcí na podobná tvrzení by pak mohlo být něco ve stylu „copak je tento svět snad jiný? Copak v něm není až příliš mnoho nepřátelství a násilí?“ THE FAMINE z amerického Texasu jsou dalšími z těch, kteří nám své znechucení hodlají předkládat prostřednictvím tvrdé kytarové muziky a pochopitelně si přitom nebrat žádné servítky.
To koneckonců hned a bez jakýchkoliv tajností prozrazuje už startující záležitost „The New Hall“. Deathmetalově našlápnutá skladba dává jasně najevo, že tato skupina ráda pořádné otáčky a že své negativní emoce nehodlá držet pod pokličkou. „Co tě nezabije, to tě posílí“ je heslem, kterým se řídí i toto kvarteto. Když těsně před nahráváním jeho třetího alba dal vale vokalista Kris McCaddon, nastala typická situace v podobě hledání jeho následovníka. V tomto směru se dosavadní basák Nick Nowell ukázal být jako pohotovou a více než schopnou náhradou.
Oproti minulosti totiž kapela působí značně sevřeněji a agresivněji. Jakoby se v ní veškerá zloba, která se koneckonců dosti výrazně drala na povrch i předtím, ještě více nakumulovala a nebylo jiné možnosti, než naplno otevřít její ventil. Hlavně úvodní dvojice skladeb je toho dost výmluvným obrázkem. Rychlopalná bicí artilerie pohání vpřed celý tento těžkotonážní mechanismus s místy až zničujícím nasazením. THE FAMINE vsadili na skutečně masivní a zatěžkaný zvuk kytar, který v kombinaci s častými rychlými tempy vytváří vskutku „bolehlavovou“ směs.
Z hlediska žánrového zařazení bychom se klidně mohli bavit hned v několika rovinách. První, která vás napadne okamžitě, je deathmetalová hrubost. Ta z hudby skupiny prýská doslova do všech směrů a v porovnání s předchozí tvorbou znamená ještě výraznější část jejího repertoáru. Jsou zde však jasně rozpoznatelné i prvky moderního metalcore, či chcete-li deathcore. Mnohé skladby totiž od četných nakládačkových pasáží utíkají ke zvolňujícím středním tempům, ve kterých ještě více vynikne masivní zvuk současných THE FAMINE.
V tomto ohledu kapela rozhodně nepatří mezi novátory. Je potřeba přiznat, že jsou zde ke slyšení i nemalé náznaky uniformity a i přes chvályhodnou snahu vyčnívat z davu moderních metalových partiček se ne vždy vše daří. Mám-li se však odvolat čistě na svůj subjektivní názor, tak mě „The Architects Of Guilt“ z té záplavy podobně znějících nahrávek svojí neurvalostí a nekompromisností dokázalo zaujat na čas delší, než jsem v průměru ochotný věnovat většině dalších zaručeně moderních metalových kolekcí. Svůj podíl na tom má hlavně upřímnost projevu; prostě tu jejich křesťanskou naštvanost beru jako nepředstíranou a taktéž i skladatelská zručnost, dovolující THE FAMINE sestavit nenudící agresivní skladby a tyto ještě okořenit nejednou zajímavou specialitkou.
Desky jako je tato budu mít prostě vždycky rád. Ačkoliv sám mám někdy problém se naladit na vlnu dnešních metalových kapel, existují atributy tvrdé hudby, které se už od rockového pravěku dědí z generace na generaci a kterých jsou schopny se na odpovídající úrovni držet i nedávno narození hudebníci. Tím nechci říct, že bychom v tomto agresivním válci měli hledat pradávnou podstatu rock’n’rollu, nýbrž jen to, že silná tradice bude mít v kombinaci s energickou modernou vždy zelenou!