Newyorští THE STROKES přicházejí po pěti letech s dlouho slibovanou čtvrtou řadovou deskou, která potvrzuje, že se žádný návrat ke kořenům nekoná. Naopak, jde o velmi svěží zvukově dotaženou sadu písniček, stylizovaných pomocí vkusně dávkovaných moderních synthy ingrediencí, dávajících vzpomenout na momentálně oblíbená osmdesátá léta. Současní THE STROKES jsou tak mnohem více „popy“ než „garage“ (tak, jak tomu bylo před dekádou na počátku jejich dráhy). Dva roky stará Casablancasova sólovka je tak jejich logickým odrazovým můstkem.

THE STROKES nikdy nebyli kapelou hrající na první signální. Jejich na první poslech ležérní projev potřeboval vždy nějaký čas na prozkoumávání a následné odhalení všech svých krás. Bylo tomu tak už na debutu a je tomu tak i dnes. S třetím poslechem i novinka „Angles“ ukazuje, že má ve svých skladbách obrovský potenciál postupně navyšované chytlavosti a zároveň neoposlouchatelnosti. Narozdíl od předchozí hodinové desky „First Impressions Of Earth“, která obsahovala několik znamenitých skladeb, ale i songů, které jsem považoval za vatu, jsou „Angles“ jen něco málo přes půlhodinu trvající kolekcí bez vyloženě slabých míst. V tom tkví jediný návrat k prvním dvěma deskám.

Spojení jemných kytar a výraznějších umělých podkresů s ospalým hlasem Casablancase se dalo předpokládat, takže záleželo jenom na tom, jak se povedou samotné skladby, a zdali půjde o další posun směrem od sedmdesátkové sychravosti k barvitým umělým zvukům, evokujícím naopak léta osmdesátá. Myslím, že se výsledek povedl takřka dokonale.

Už úvodní „Machu Picchu“ je songem tak krásným, že by ho newyorské pětici mohly závidět všechny ostatní kapely z generace, kterou před dekádou samotní THE STROKES pomáhali utvářet. Svěží rytmická skladba má obrovskou jiskru a natolik chytlavou melodii, že jste rázem optimisticky naladěni na poslech dalších kousků. Upoutá i zařazení fragmenů z „Wanna Be Startin´Something“ od Michaela Jacksona v jejím závěru, což podtrhuje stylizaci k popu první poloviny osmdesátých let. Pilotní singl „Under Cover Of Darkness“ jsou typičtí THE STROKES, jak je znáte po celou dobu jejich desetileté existence. Jejich výraz si nespletete s žádnou jinou skupinou, a to ani kdyby se náhodou za pár let stylizovali do pozice buditelů grungeového revivalu. Rovná synthy rytmika pohání následující tanečně střiženou „Two Kinds Of Happiness“, která zde patří spolu s „Taken For A Fool“ k nejhitovějším položkám. Přestože na albu kytary ustoupily částečně do pozadí, občasně skze umělou krustu zatrilkují jako balalajky a skladby si to dál spokojeně šinou stylem start - cíl, na vlně příjemně poslouchatelných, nikoliv však vlezlých, melodií.

Když jsem přemýšlel, koho mi zde připomíná automaty protkané psychobilly „You´re So Right“, které se celkově z kolekce vyjímá asi nejvíce, trvalo mi tři dny než jsem na to přišel. A nyní to vím naprosto přesně – takhle totiž hrají RADIOHEAD. „Metabolism“ je zas newyorskou verzí toho, jak by se dala v podání THE STROKES pojmout rozmáchlá tvorba britských MUSE, ovšem s nezbytnými kytarovými vyšívánkami a celkově hravější strukturou. Nechci tím však říct, že THE STROKES přejímají nápady od jiných, protože si jenom berou ingredience, ze kterých poté obohacují svůj vlastní styl. Asi nejlepší skladbou je úplně poslední položka – příjemně unavená jemnůstka „Life Is Simple In The Moonlight“, která svým obsahem přesně evokuje náladu radosti ze života bez bariér a bezstarostnost mládí. Opravdu totiž zní jako snový soundtrack k rannímu návratu z nějakého osudového mejdanu. Její refrén je prostě čistá nádhera.

THE STROKES zkrátka nezklamali a po pěti letech přišli se svěží, zvukově velmi „coolovou“ sadou, navíc narvanou silnými songy. Čekání stálo za výsledek.