INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Poměrně nenápadné (a vpodstatě stále ještě čerstvé) domácí trio s jinak přebohatou muzikantskou historií - VIDOCK se na sklonku loňského roku dopracovalo k debutovému albu, na němž zúročilo všechny své dosavadní zkušenosti. Počin je to vpravdě historický, spočteme-li si především, kterými skupinami (mimo jiné třeba AYERDALL nebo HYDRARRGYRUM) už jeho ústřední postava, kytarista, skladatel a v současné době rovněž zpěvák Tomáš Eisler, prošla a kolik a jakých po nich zbylo nahrávek. Jisté aktuální okolnosti (tedy nástup Eislera a baskytaristy Davida Hradílka do TÖRRu, kde byla takto zacelena díra po Vlastovi Henychovi – to jen pro ty, ke kterým se tato informace ještě nedostala) do těchto souvislostí navíc vnáší další pikantní zápletku, takže když si to tak kolem a kolem sečtu, „Faustum“ skutečně není ničím, co by domácí heavy metalový příznivec měl jen tak přehlédnout.
Krom toho, že by to logicky mohlo být také naposledy, co VIDOCK vstoupil do studia, nabízí album mnoho zajímavého v syrovém podání klasické heavy metalové konstrukce, často velmi věrně vykreslované podle původní „osmdesátkové“ šablony (neříkám to nahlas, ale nemohu se při ní ubránit vzpomenutí VITACITu). Zarputilost, se kterou se jí kapela věnuje, je poměrně pozoruhodná, s čímž ovšem plně koresponduje to, že „Faustum“ v drtivé většině zkrátka nedává šanci pesimistickým pochybovačům, přestože se samozřejmě sem tam k jistým stylovým úlitbám uchýlí. Hlavním poznávacím znamením alba je bezpochyby přímočarý, drsný riffový projev, který v některých okamžicích následuje téměř až power – thrashová ozvěna. Navzdory své podstatě však projevuje nezvyklou životaschopnost a spolu se šikovně obhospodařovanou sólovou kytarou či klávesovými a akustickými intermezzy dává dohromady živelné skladby plné nosného metalového kumštu („V“, „The End Of Doom“, „Leviathan“ nebo třeba „Odin“). Další obvyklé položce, totiž zpěvu, se oproti tomu nezdá být přisuzovaná stejně plnohodnotná role, což vynikne zejména v okamžicích, kdy se už prakticky nezpívá a jednotlivé úryvky textů se víceméně jen vykřikují (nejpatrnější je to zřejmě na velmi podobném frázování v „Leviathan“ a „100 Devils“). Samozřejmě to může být úmysl, který má ještě více zdůraznit fakt, že ony power – thrash metalové končiny kapele nejsou vůbec cizí, ale osobně bych řekl, že jí zkrátka více sluší „zpěvná“ poloha.
Nejzvučnějším okamžikem celé faustovské nahrávky je ovšem paradoxně skladba „Ritual“, poměrně nezvykle melodický a propracovaný elaborát, který v sobě snoubí snad veškerou lehkost bytí metalové filozofie. Přestože totiž úplně nezapadá do jinak uceleného konceptu alba, má na něm rozhodně své zasloužené místo, které zároveň jen potvrzuje můj před okamžikem vyjádřený dojem ohledně někdy zbytečné melodické ostýchavosti. A podobně je tomu pak i se samotnými VIDOCK – přestože úplně nezapadají do (na první pohled) jinak uceleného konceptu domácí kovové scény, mají na ní rozhodně své zasloužené místo.
Jméno heavy metalových našinců VIDOCK nejspíš mnohým z vás nic neřekne, ale pokud za něj bude mluvit "Faustum", pak by se to docela určitě mohlo změnit.
7,5 / 10
Tomáš Eisler
- kytara, zpěv
David Hradílek
- baskytara
Jiří Hájek
- bicí
1. V
2. The End Of Doom
3. Ritual
4. Fall Into The Abyss
5. De Sade
6. Mad Dwarf
7. The Circle Is Closing
8. Leviathan
9. Odin
10. 100 Devils
11. In The Belfry
Faustum (2010)
Promo CD (2007)
Vydáno: 2010
Vydavatel: Samovydání
Stopáž: 43:16
Produkce: Miloš Doležal
Studio: Hacienda
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.