Poměrně nenápadné (a vpodstatě stále ještě čerstvé) domácí trio s jinak přebohatou muzikantskou historií - VIDOCK se na sklonku loňského roku dopracovalo k debutovému albu, na němž zúročilo všechny své dosavadní zkušenosti. Počin je to vpravdě historický, spočteme-li si především, kterými skupinami (mimo jiné třeba AYERDALL nebo HYDRARRGYRUM) už jeho ústřední postava, kytarista, skladatel a v současné době rovněž zpěvák Tomáš Eisler, prošla a kolik a jakých po nich zbylo nahrávek. Jisté aktuální okolnosti (tedy nástup Eislera a baskytaristy Davida Hradílka do TÖRRu, kde byla takto zacelena díra po Vlastovi Henychovi – to jen pro ty, ke kterým se tato informace ještě nedostala) do těchto souvislostí navíc vnáší další pikantní zápletku, takže když si to tak kolem a kolem sečtu, „Faustum“ skutečně není ničím, co by domácí heavy metalový příznivec měl jen tak přehlédnout.

Krom toho, že by to logicky mohlo být také naposledy, co VIDOCK vstoupil do studia, nabízí album mnoho zajímavého v syrovém podání klasické heavy metalové konstrukce, často velmi věrně vykreslované podle původní „osmdesátkové“ šablony (neříkám to nahlas, ale nemohu se při ní ubránit vzpomenutí VITACITu). Zarputilost, se kterou se jí kapela věnuje, je poměrně pozoruhodná, s čímž ovšem plně koresponduje to, že „Faustum“ v drtivé většině zkrátka nedává šanci pesimistickým pochybovačům, přestože se samozřejmě sem tam k jistým stylovým úlitbám uchýlí. Hlavním poznávacím znamením alba je bezpochyby přímočarý, drsný riffový projev, který v některých okamžicích následuje téměř až power – thrashová ozvěna. Navzdory své podstatě však projevuje nezvyklou životaschopnost a spolu se šikovně obhospodařovanou sólovou kytarou či klávesovými a akustickými intermezzy dává dohromady živelné skladby plné nosného metalového kumštu („V“, „The End Of Doom“, „Leviathan“ nebo třeba „Odin“). Další obvyklé položce, totiž zpěvu, se oproti tomu nezdá být přisuzovaná stejně plnohodnotná role, což vynikne zejména v okamžicích, kdy se už prakticky nezpívá a jednotlivé úryvky textů se víceméně jen vykřikují (nejpatrnější je to zřejmě na velmi podobném frázování v „Leviathan“ a „100 Devils“). Samozřejmě to může být úmysl, který má ještě více zdůraznit fakt, že ony power – thrash metalové končiny kapele nejsou vůbec cizí, ale osobně bych řekl, že jí zkrátka více sluší „zpěvná“ poloha.

Nejzvučnějším okamžikem celé faustovské nahrávky je ovšem paradoxně skladba „Ritual“, poměrně nezvykle melodický a propracovaný elaborát, který v sobě snoubí snad veškerou lehkost bytí metalové filozofie. Přestože totiž úplně nezapadá do jinak uceleného konceptu alba, má na něm rozhodně své zasloužené místo, které zároveň jen potvrzuje můj před okamžikem vyjádřený dojem ohledně někdy zbytečné melodické ostýchavosti. A podobně je tomu pak i se samotnými VIDOCK – přestože úplně nezapadají do (na první pohled) jinak uceleného konceptu domácí kovové scény, mají na ní rozhodně své zasloužené místo.