LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
KEN MODE založili bratia Shane a Jesse Matthesonowci v ich rodnom Winnipegu a s výnimkou neustáleho striedania basgitaristov zostáva jadro kapely nezmenené. Názov si požičali z Rollinsových memoárov „Get In The Van“ („...Kill Everyone Now was the agenda. KEN mode all the time.“) a už tento fakt prezrádza, že to asi nebudú veľmi nežní chlapíci.
Po piatich vydaných albumoch (niektoré si možete stiahnuť tu) a veľkom množstve odohraných koncertov po boku spriaznených DAUGHTERS, GAZA, BURIED INSIDE či MASTODON si skupina vybudovala slušné renomé v zámorí, zatiaľ čo v našich končinách je stále pomerne neznámym pojmom. Čo by sa mohlo čoskoro zmeniť, pretože novinka „Venerable“ podčiarkuje jej skvelý status hrubou čiarou.
Výrazný štýlový posun sa nekoná, KEN MODE sa však snažia vypilovať do dokonalosti to, čím ohúrili na predošlých nahrávkach. Už od úvodného škrípania gitár v „Book Of Muscle“ sa vám na jazyk derú paralely so známymi kapelami, avšak po krátkom čase si uvedomíte, že KEN MODE sú v tom ich metalickom noise absolútne svojbytní.
Tvrdú a nekompromisnú produkciu nahrávky má na svedomí pracovne vyťažený Kurt Ballou z CONVERGE, ktorý odviedol opäť kusisko prvotriednej roboty: mierne „prebasovaný“, doomový zvuk na jednej strane a ako skvelý kontrast neustále ostré výpady piskľavých gitár na strane druhej. Pripočítajte si k tomu math-rockovú rytmiku, hardcoreovú agresivitu, poriadnu dávku bezútešnej atmosféry a máte približnú predstavu o tom, ako KEN mode v skutočnosti znejú. Implikujú v sebe hutnosť, za ktorú by sa nemuseli hanbiť ani UNSANE, gitarové melódie, ktoré miestami znejú, ako keby ste ich vystrihli z „Goat“ od THE JESUS LIZARD. A ich gitarová ekvilibristika v „stoner obale“ sa ponáša na to najlepšie od KEELHAUL. S tým rozdielom, že KEN MODE sú úplne chorobne vyšinutí.
Výsledný efekt je bližšie kapelám typu BOTCH, TODAY IS THE DAY alebo starým YOUNG WIDOWS. Fragmenty spomenutých spolkov pretavili KEN MODE do naozaj vyváženého celku, aj preto je „Venerable“ plný toho najkvalitnejšieho noise-rocku. Respektíve toho, čo z neho po znásilnení týmito pánmi zostalo.
KEN MODE prezentujú na novinke „Venerable“ svoju víziu noise rocku. Ufúľaný a podráždený metalický rámus v sebe síce nezaprie veľké vzory, každopádne toto trio ide už dávno vlastnou cestou.
7,5 / 10
Jesse Matthewson
- spev, gitara
Shane Matthewson
- bicie
Chad Tremblay
- spev, basgitara
1. Book Of Muscle
2. Obeying the Iron Will...
3. Batholith
4. The Irate Jumbuck
5. A Wicked Pike
6. Flight of the Echo Hawk
7. Never Was
8. The Ugliest Happy You've Ever Seen
9. Terrify The Animals
10. Mako Shark
Null (2022)
Loved (2018)
Success (2015)
Entrench (2013)
Venerable (2011)
Mennonite (2008)
Reprisal (2006)
Mongrel (2003)
Mongrel Tour (EP) (2002)
Internet (EP) (2000)
Awaken (2000)
Bran Neck & The Oral Goat (1999)
Vydáno: 2011
Vydavatel: Profound Lore Records
Stopáž: 42:39
Produkce: Kurt Ballou (CONVERGE)
Studio: Godcity studio
-bez slovního hodnocení-
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.