Kola extrémní metalové muziky se počátkem letošního roku roztáčejí do nevídaných obrátek. Záplavě nových desek náležících do těchto žánrových teritorií se prakticky nedá čelit. Většina z vás se určitě zaměří hlavně na emise nahrávek svých oblíbenců, případně nedávno zrozených „hvězdiček“. Američany TRAP THEM lze v tomto směru řadit do obou skupin. Na scéně již dostatečně etablovaní, stále však považovaní za kapelu na vzestupu, což má potvrdit i jejich třetí album. To pro většinu interpretů bývá i albem zlomovým.
Nerad bych to však celé zbytečně dramatizoval, neboť skupina rozhodně nestojí před nějakou důležitou tvůrčí křižovatkou. Pro ty koneckonců v jejím jasně stanoveném hudebním směřování není žádného prostoru. Za jedinou výraznější změnu oproti více než dva roky starému předchůdci tak lze považovat hlavně přechod do našlapané stáje Prosthetic Records. Pevné pouto ke CONVERGE však i přes odchod z pod křídel labelu Deathwish Inc. Jakoba Bannona zůstává zachováno, neboť nahrávku ve studiu pojistila zkušená producentská ruka Kurta Baloua.
To v první řadě neznamená nic jiného, než že masivní „švédský“ sound zůstává nedílnou součástí studiové prezentace TRAP THEM. Špinavý zvuk podladěných kytar se i přes nepřerušenou kontinuitu ze svých deathmetalových kořenů z devadesátých let stává v poslední době velice oblíbeným prvkem výraziva interpretů spadajících do kategorie grindcore/crust a příbuzných subžánrů. Nutno však říci, že Američané na něj sázejí od svých samotných počátků a jak ukazuje i „Darker Handcraft“, je to sázka takřka na jistotu.
Nechci však zároveň tvrdit, že bez onoho zmiňovaného zatěžkaného nazvučení by byl tento a všechny předchozí počiny sotva poloviční. Není tak těžké si tyto skladby představit i s jiným přístupem k produkci a vzápětí si odvodit fakt, že by více než dobře fungovaly i samy o sobě. Špinavý kytarový lomoz je však tím nejlepším prostředkem, bičujícím jednotlivé zdivočelé kousky na další a další zteč a dodávajícím jim odér zpocených těl zmítajících se uprostřed moshpitu.
Hudebně se toho za ty dva roky zase příliš mnoho nezměnilo. Závěr alba v podobě dvojice pomalých skladeb, z nichž v té první si TRAP THEM vcelku podařeným způsobem vyzkoušeli i trochu „emotivnější“ polohy, sice hovoří o něčem jiném, ale jedná se pouze o velmi nepatrný úkrok stranou a těžko bude znamenat aspiraci vrhat se neprobádaných tvůrčích teritorií.
Stačí se zaposlouchat hned do několika úvodních kusů a musí vám být zcela jasné, že Američané si nekompromisně jedou to svoje pravé rozdováděné představení. Punkové nájezdy, zběsilé rytmické tyjátry anebo hardcorová zloba. Výsledek je opět patřičně výbušný, svěží, nenudící a energický. Přesně takový, jak to stanovují přísné normy pro podobný druh muziky a i když to na nějakou přehnanou chválu není, spokojenost tady (znovu) je!