OBSCURE SPHINX - Emovere
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Jak už napoví okouzlující obal nosiče, švédští GRAVEYARD nás zvou na cestu do pravěku. V jejich případě se samozřejmě jedná o výpravu do pravěku rockové hudby. Přestože neznám kapelu, která by se více vyhýbala současnému pojetí kytarového zvuku, není v tomto případě označení „retro“ zas až tak přesné, plně vystihující a na místě. Kapel přejímajících do své tvorby zvuky, prvky a rozličné elementy z hudební historie je ostatně všude hromada. Často se mezi nimi najdou i sezónní rychlokvašky (zejména v Británii a Americe) a bezobsažné partičky připitoměle se tvářících úzkoramenných floutků, kteří svůj „retromilský“ výtvor stylizují podle momentálního trendu. Trendu, který do několika sezón pojde na úbytě, pokud za ním nebude patřičné zaujetí. Důležité je, že něco podobného u GRAVEYARD ani náhodou nehrozí, protože ti působí jakoby v době, ke které se váže jejich přírodní sound, opravdu žili a hráli. Natolik jsou dřevní a autentičtí.
Naprostá přirozenost velí této kapele hrát jako v dobách, kdy britským pódiím, lačným po blues a rocku, vládli slovutní CREAM a Jimmy Hendrix. Navození atmosféry doby, v níž se vydatně měnilo pojetí kytarové hudby a na světě ještě neexistovala žádná velká hard rocková monstra typu LED ZEPPELIN či DEEP PURPLE (zato blues rock a psychedelie slavili boom), je zde natolik silné, až člověk pochybuje, zda-li bylo tohle album opravdu nahráno v roce 2011. Je totiž vstupenkou do roku 1968.
GRAVEYARD se však nestylizují do role obdivovatelů dávno zašlých časů, oni jsou jimi dokonale prorostlí. Je zřejmé, že o éře, která je inspirovala k vlastní tvorbě, vědí mnohé. Pokud mají tito Švédové stále ještě nějaké rezervy, pak je to pouze v kompoziční práci (mám dojem, že skladby zde umístěné mohly být o něco výraznější, opravdu se mi totiž líbí jenom tři). Songy samotné neoplývají až takovou gradací, za jakou bych dal známky vyšší, přesto se však o kapele nedá říct, že by působila monotónně. Velmi silná stránka je naopak v autenticitě provedení. Ve chvíli, kdy se v „Longing“ rozezní květnaté zvuky hammondů, zřetelně upomínající na ranné PINK FLOYD, nikdo nemůže pochybovat, kde leží jejich muzikantské srdce.
Švédská scéna už mnohokrát v minulosti dokázala, že co se týče zhuleného garážového rocku je světovou velmocí. GRAVEYARD však na rozdíl od toho, jak je tento subžánr chápán, působí podstatně méně hutně (nikde žádní BLACK SABBATH), ale o to více přirozeně a zajímavě. Spíš bych jejich vzory viděl u křížení britských blues rockových formací typu CREAM s americkými LSD obry šedesátých let (GRATEFUL DEAD, JEFFERSON AIRPLANE) nebo dokonce (a to je kontroverzní prohlášení) u nezkrotných proto-punkerů MC5 z Detroitu (při troše fantazie), jejichž neotesaná frackovitost je z tvorby GRAVEYARD rovněž cítit. Ze současníků bych mohl zmínit například WOLFMOTHER, ale jen s tou dodatečnou podmínkou, že Australané reprezentují spíše čistší, vygradovanější a hitovější stránku věci (navíc orientovanou blíže k LED ZEPPELIN) - tedy stadiónovou polohu s mnoha obecně danými pravidly, zatímco GRAVEYARD jsou po všech stránkách klubovou záležitostí, zatavenou v oblacích kouře a neotesaném kytarovém burácení.
Podlazené kytarové vály zde však opravdu nečekejte. Tahle parta staví své písně spíše na pocitovosti a energických vyhrávkách, takže pro jejich syrové riffy není podstatná tonáž mohutně se valící masy, ale naopak radost, energie, feeling a autenticita. Vrcholem jinak poměrně vyrovnané kolekce je bezesporu titulní skladba, která má doslova zabijáckou atmosféru a všechny klady v recenzi již popsané. Z mého pohledu tak jde o zdařilé psychedelicko-bluesové album a jsem moc zvědav, co přijde dál.
Poměrně mladá "stoner" kapela, která působí jakoby byla na sklonku šedesátých let uvedena do hybernace, aby jí po čtyřech desetiletích někdo rozmrazil. Její songy sice nejsou tak chytlavé jako ty od australských WOLFMOTHER, ale na druhou stranu by s jejich autenticitou mohli krmit armádu trendařů vzývajících staré časy.
7 / 10
Joakim Nilsson
- zpěv, kytara
Jonatan Ramm
- kytara
Rikard Edlund
- baskytara
Axel Sjöberg
- bicí
1. Ain´t Fit To Live Here
2. No Good, Mr.Hollen
3. Hisingen Blues
4. Uncomfortably Numb
5. Buying Truth (tack och förlat)
6. Longing
7. Ungrateful Are The Dead
8. RSS
9. The Siren
Vydáno: 2011
Vydavatel: Nuclear Blast
Stopáž: 39:50
Produkce: Don Alsterberg
Studio: Don Pierre Studios, Göthenburg
-bez slovního hodnocení-
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.
Ruské skupiny většinou ignoruji, ale než jsem si všiml, že je tahle z Jekatěrinburgu, upoutal mě jejich starosvětský thrash. Nic převratného se sice neděje, spíš je to jako výlet zpět časem, ale pro pamětníka celkem dobrý.
Keith Buckley (ex-EVERY TIME I DIE) jako by se svými kumpány zkoušel štěstí v hodně melodickém metalcore, nebo možná spíše post-hardcore, ale na mě je to hodně plytké a podbízivé. BETTER LOVERS, kde působí další členové ETID, jsou úplně jiná liga.
Trochu Red Dead Redemption pro čtenářky Marianne. Pod krví a špínou se schovávají scenáristická klišé a dutá schémata revizionistických westernů. Má to sice patřičně gritty look, ale nekouše to. Spousta sentimentu a neschopnosti poradit si s postavami.
Veteráni stonerrockového stylu toho mají za sebou už hodně, ale stále jim to hodně sluší a tak i album roku 2024 v sobě nese odkaz na klasické devadesátky a tedy dobu, kdy tahle skupina tvořila po boku KYUSS historii.