Před několika málo lety jsme si pod pojmem „Obscura“ dokázali představit maximálně tak nejlepší desku GORGUTS. V mezičase si však stejný název přisvojila i sebranka okolo Steffena Kummerera a hned svým druhým albem „Cosmogenesis“ dokázala vnést do světa progresivního tech/death metalu pořádný rozruch. Jako mávnutím kouzelného proutku z OBSCURA vyrostla relativně známá kapela, svojí produkcí navíc schopná oslovit hodně široký okruh posluchačů. Není tedy divu, že vydání jejich třetí řadové nahrávky „Omnivium“ byla v žánrových kruzích věnována náležitě zvýšená pozornost.

Pokud bych měl „Omnivium“ charakterizovat jedním slovem, bez váhání sahám do kapsy pro štítek s nápisem „vyspělejší“. Jestliže na „Cosmogenesis“ nám OBSCURA dokázala nespornou instrumentální kvalitu, encyklopedickou znalost tvorby starých mistrů tech/death metalových řemesel i chuť experimentovat, na „Omnivium“ k tomu ještě přidává skladatelskou citlivost a smysl pro detailní organizaci. Ve světle nového záznamu mi „Cosmogenesis“ připomíná mladého páva jenž se sice oprávněně dme pýchou nad pestrostí svých ocasních per, nicméně na druhou stranu stále působí nerozvážně a místy snad i trochu neohrabaně. To „Omnivium“ je prosté křiklavých stylových kontrastů, je více uhlazené, ale zároveň nepostrádá tolik potřebnou variabilitu a hravost. Tento trend se odráží mimo jiné i v mixu; bezpražcová basa v držení Jeroena Paula Thesselinga (PESTILENCE) již není tak extrémně vytažená jako v případě „Cosmogenesis“, pracuje ve prospěch teamu, ovšem to v žádném případě neznamená, že ztrácí na své výjimečnosti.

S povděkem konstatuji, že OBSCURA přestala okatě citovat své hlavní inspirační zdroje, zejména pak ikonu ikon DEATH. Riffy jako vystřižené z „Individual Thought Patterns“ nebo „Human“ na třetím albu německého kvarteta již nenajdete (to samé platí i o vlivu Masvidalových CYNIC, na které jsem při poslechu „Omnivium“ zavzpomínal jen velmi, velmi okrajově). Přesto se však nedá říci, že vliv DEATH byl v tvorbě OBSCURA s definitivní platností eliminován, ba právě naopak, je jen zakomponován mnohem citlivěji, ohleduplněji, přizpůsoben dnešní době a dnešním podmínkám. Chuck Schuldiner může i nadále spokojeně dlít ve svém podzemním příbytku, kdo ví, možná právě takhle by on sám hrál v roce 2011...

Jak jsem již několikrát naznačil výše, nové album je více konzistentní, skladatelsky komplexní, nezní nesourodě ani „nahodile“ jako tomu místy bylo v případě „Cosmogenesis“. OBSCURA tentokráte dokázala svůj ohromný tvůrčí potenciál dokonale ukočírovat, zkoordinovat, pracuje jako jeden team, nikoli jako soubor čtyř výrazných individualit. I díky tomu nahrávka působí lehce a vzdušně, plyne zcela přirozeně a bez ztráty kytičky si razí cestu mezi ostrými žánrovými skalisky. Tu zabředne do pestrých progresivních vod („Septuagint“, „Prismal Dawn“), tu naopak zhrubne a náležitě potemní (plíživá a Kummererovým hlubokým mručením prošpikovaná „Ocean Gateways“) a tam se zase pro změnu zahalí v neprostupný atmosférický háv („A Transcendental Serenade“, „Celestial Spheres“, refrén „Velocity“). Posledně jmenované kompozice navíc opět disponují oním zasněným „vesmírně-futuristickým“ feelingem, který v případě OBSCURA velmi dobře známe ze starších skladeb typu „Infinite Rotation“. Ano, hádáte správně, právě v těchto místech se ke slovu dostávají jedny z hlavních zbraní kapely, tedy cit pro implementaci čistého vokálu a vzletných melodických linek.

Každý moment „Omnivium“ jasně reflektuje s jakým perfekcionismem a smyslem pro detail skupina desku notu po notě postupně konstruovala. Výtky bych si dovolil adresovat snad jen ke zbytečně natahované poslední položce „Aevum“ a dále pak k mírně syntetickému zvuku sedmistrunek (osobně bych si představoval něco plnotučnějšího a více důraznějšího - takoví AUGURY nebo QUO VADIS moc dobře vědí jak na to). To jsou ale jen malé vady na kráse jinak zcela bezchybného kompletu. „Omnivium“ překonává kvality „Cosmogenesis“ a stává se nejlepším albem z dílny OBSCURA, kapely, která s definitivní platností zamířila na samotné čelo prog/tech deathmetalového pelotonu.