Je to přesně dvacet let od doby, kdy jsem jako šestnáctiletý rockový nadšenec Davea Grohla poprvé zaregistroval v jednom čísle německého Metal Hammeru, kde na malé fotce kryl záda jakési prapodivné dvojici uhrovatých a nečesaných odrbanců v pletených svetrech. O té kapele se tam psalo, že hraje punk a že jim v září vychází album u firmy Geffen. Z trojice se za pár měsíců stal fenomén a z tehdy ještě benjamínka Davea světově proslulý rocker.

Jak známo, po smrti Kurta Cobaina Dave neváhal a postavil vlastní band, kde zastanul hned místo šéfa, frontmana, navíc skládajícího a rovněž ovládajícího kytaru. Jeho FOO FIGHTERS se už od samotných počátků dokázali prosadit a stát se velmi úspěšným projektem. Nikdy nebyli deprimovanou kapelou, nikdy nebyli kopií předchozí Grohlovy party, ale naopak, vždy působili o poznání optimističtěji a vzdušněji. Šli více po melodii skladby a harmonii, než aby se zaobírali surově vyřvávanou negací. FOO FIGHTERS nikdy nebyli negativní kapelou a sympaťák Dave nikdy nebyl příliš komplikovaným člověkem. Možná proto jsou zde v dobré pohodě ještě dnes. Letos přichází čas na jejich sedmou řadovou desku, na kterou se čekalo dlouhé čtyři sezóny. Album se povedlo, je opravdu skvělé a tak nezbývá než dodat - Dave Grohl je vítěz!

Už předběžné promo zprávy naznačovaly, že půjde o návrat ve velkém a sice k více „heavy“ stylu. Nejenže se na producentský post vrátil Butch Vig (chlápek stojící za úspěchem právě nirvanovského bestselleru „Nevermind“, který vysoustružil z této oblastní „indie“ klubovky kapelu použitelnou celosvětově pro nastolení nové kulturní platformy), ale počítalo se i s nepatrnou účastí Chrise Novoselice a také s celkovým přitvrzením výrazu. Všechny ty zkazky o pohodových podzimních zkouškách uvnitř Grohlova domácího studia a o analogovém nahrávání již zřejmě všichni dobře znáte, stejně tak jako víte o znovuangažování Pata Smeara na post třetího kytaristy.

Nová deska má všechny předpoklady stát se velmi úspěšnou v rámci současné doby, ale rovněž i v rámci celé diskografie FOO FIGHTERS. Spojuje v sobě totiž nejlepší vlastnosti, kterými se kdy tahle kapela vyjadřovala. Jednak jde o návrat k větší tvrdosti a zatěžkanosti. Skladby získaly na hutnějších základech a opravdu mají schopnost bourat betonové bariéry. Takhle nabroušené riffy jsem v podání této party snad ještě neslyšel. Pokud budete čekat veselé neo-punkové popěvky, budete zklamáni, stejně tak budete zklamáni, pokud se vám líbily hlavně všechny ty akustické skladby FOO FIGHTERS z doby nedávno minulé. Naopak, příznivci tvrdších alb typu „The Colour And The Shape“ nebo hlavně „One By One“ budou nadšeni. Věcí nejdůležitější však zůstává, že novince kromě robustní nažhavenosti a energie nechybí ani nápady a povedené melodie. Celkově bych řekl, že „Wasting Light“ je albem mohutných stadiónových hymen. Rock v pravém slovy smyslu. Chápete? Silný, těžký, hymnický.

Jsou zde jak dravé uřvané smrště typu úvodní „Bridge Burning“ nebo kytarově důrazné „White Limo“, které v sobě spojují Grohlovu zálibu v excentričnosti s typickým citem pro melodie. Refrénové skladby postavené na zemitých riffech ve středním tempu však převládají, takže ať už zmíníme pilotní singl „Rope“, „Miss The Misery“ nebo „Back And Forth“, vždy dostanete velmi kvalitní nálož. Největší peckou je určitě trojka „Dear Rosemary“, což je skladba jak od THE CULT, skvěle gradující, s mnoha výtečnými kytarovými motivy a výbornou melodikou. U mne tedy jednoznačný adept na skladbu roku. Velké hitové ambice má rovněž „Arlandria“ - nadýchanější zpěvná záležitost, hodící se k uhranutí pozitivně naladěných davů v největších sportovních halách světa.

V nostalgické „I Should Have Know“, věnové starým časům NIRVANY, na basu zahostoval již výše zmíněný dlouhán Novoselic. Znovu povedená věc navozující husí kůži, která jakoby shrnovala všechno to charisma, zaujatost a sílu nových Grohlových skladeb. Tahle atmosférická a dosti ponurá skladba podporovaná hradbou smyčců totiž pozvolna roste do netušené podoby a já v ní někde v pozadí tuším spokojeně pokyvujícího Butche Viga. Stál tam za pultíkem v roce 1991, byl tam po dvaceti letech i tentokrát. Zvláštní, protože s ním to znovu vyšlo. FOO FIGHTERS totiž podle mého nahráli svou nejlepší desku, ke které můžu závěrem říct jen dovětek a sice, že takhle se dělá prvotřídní stadiónový rock, co zasahuje generace.