Na začátek si nemohu odpustit drobnou poznámku k situování koncertu. Naleštěná O2 Aréna, vestibul s popcornem, hostesky, blikající reklamy a cenově rozdělené sektory pro diváky působily v kombinaci s dekadentní satanistickou image kapely a jejími džískovanými vlasatými fandy možná trochu komicky, ale jedním dechem dodávám, že koncert byl dokonale zorganizovaný, nekonala se žádná zpoždění ani tlačenice a obě kapely měly kvalitní, téměř dokonalý zvuk.

MEGADETH jsem vždy vnímal jako dost specifickou, ne zrovna mainstreamovou záležitost, která vyžaduje dobré ozvučení a hodí se spíše pro středně velké sály než na stadion. Vloni na obřím milovickém Open Airu jsem si právě kvůli špatnému zvuku Mustainovu družinu nemohl naplno užít, a proto jsem se pln očekávání vypravil na halový reparát. Mé zbožné přání bylo vyslyšeno a MEGADETH zněli tentokrát dokonale ostře, jak si jen může jejich fanda přát. Obě kytary pěkně řezaly a byly akorát nahlas, takže sóla i riffy vyzněly čitelně a znatelná byla i basa. Zpočátku možná jen trochu více nahlas bicí, ale po druhé skladbě bylo vše dokonalé. (Slyšeno a viděno z plochy vpředu).

MEGADETH na svém letošním evropském turné téměř nemění svůj playlist a dle očekávání zazněla i v Praze jako první spíše klidnější „Trust“, která je však díky svému výraznému nástupu pro začátek jak dělaná. První výrazné pozdvižení v sále však nastalo zanedlouho, a sice když se ozval úvodní riff z klasiky „Hangar 18“, tuto členitou skladbu, která je možná od MEGADETH vůbec tou nejlepší, přehrála kapela naprosto bezchybně a mé obavy z dalšího zklamání byly ty tam.

MEGADETH vybrali pro koncert spíše starší věci ze své nejslavnější éry, plynoucí ve středním tempu s hodně sólováním, které jsou pro kapelu nejvíc typické. Nechyběly výborné „Symphony Of Destruction“ nebo „Sweating Bullets“, které zklamat prostě nemůžou, ale nelze se zbavit dojmu, že kdykoliv přišla na řadu věc z alba „Rust In Peace“, rozvinula se kolem kapely aura nedotknutelnosti a celou halu zaplnilo elektrizující jiskření. Ani ostatní skladby sice ten večer nevyzněly špatně, třeba „1320“ z novinky, nebo „Head Crusher“, ale pecky „Poison Was The Cure“, „Holy Wars“ nebo zmiňovaná „Hangar 18“ byly prostě o třídu výš.

Dave Mustaine s publikem moc nekomunikoval a schovaný za svým vzrostlým vlasovým porostem se soustředil spíše na kytaru. Většinu svých vokálních partů však odzpíval srovnatelně se studiovými alby, jen mu to občas trochu ujelo v pasážích, kde bylo třeba nasadit vyšší tón. V komunikaci s publikem mu zdatně vypomáhal Dave Ellefson, který mezi skladbami občas hecoval publikum nebo přidal na basu nějaké to intermezzo. Je vidět, že navrácený kumpán z mokré čtvrti přinesl do kapely svěží energii a pomáhá hlavnímu tahounovi, jak se dá.

Při vystoupení MEGADETH scéně dominoval obal z „Endgame“ kombinovaný s tradičním kapelním maskotem, který se dokonce zjevil i osobně(!) na pódiu. Vystoupení končilo skladbou „Peace Sells“ a kapela se loučila asi po hodině. Na úplný závěr se Dave Mustaine dokonce i trochu rozpovídal a po přídavku „Holy Wars“ vypadal téměř až dojatě.

Setlist: Trust, In My Darkest Hour, Hangar 18, Wake Up Dead, 1320, Poison Was The Cure, Sweating Bullets, She - Wolf, Head Crusher, A Tout Le Monde, Symphony Of Destruction, Peace Sells, Holy Wars

Po vcelku krátké pauze nastoupili SLAYER. Mocní, kultovní, přísní, zkrátka Zabijáci, kteří po třiceti letech poctivé thrashmetalové řezničiny oprávněně užívají výsostného postavení mezi metalovými fans. Oproti Mustainovcům naopak „Slayeři“ vloni na SONISPHERE všechno rozsekali a tudíž ani v Praze jsem neočekával nic jiného, než drtivou show hodnou jejich jména.

Když kapela spustila úvodní „World Painted Blood“ tak první, co udeřilo do uší, byla dost vytažená, neskutečně sytá a výrazná Kingova pila. Kerry je zkrátka hlavní postava kapely a bez jeho přísného výrazu, řetězů a typických V-kytar si prostě SLAYER nelze představit. Tom Araya je proti němu více civilní, nepůsobí tolik přísně a tvoří jakýsi protipól. Zpěv však zvládá dokonale, a jestli bylo možné D.Mustainovi z MEGADETH vyčíst nějaký ten falešný tón, tak jemu hlas nezakolísal snad ani jednou.

Začátek setu obstaraly věci z aktuálního alba, konkrétně „World Painted Blood“ a „Hate Worldwide“, ale netrvalo dlouho a přišly na řadu klasiky. Frontman zařval „Are You ready for War Ensemble?“ a začalo inferno, na které jsme všichni tak těšili. Playlist měli Vrahové postavený taktéž na starých kusech ze svoji diskografie, které vyjímečně proložili věcí z posledního alba.

Vystoupení bylo dobře dramaturgicky vystavěné, rychlé řežby typu „War Ensemble“ střídaly pomalejší kusy jako „Dead Skin Mask“, nebo „South Of Heaven“, takže si na své přišli jak kovaní thrasheři, tak příznivci těch pomalejších a více „psycho“ skladeb. Překvapilo zařazení dvou skladeb z debutu, což jen dokazuje, že SLAYER jdou spíše směrem ke svým kořenům a neexperimentují. Na posledních studiových albech i živě hrají to, co od nich metalové publikum očekává a jestli jsem si dříve myslel, že je to špatně, tak už si to nemyslím. Současný SLAYER je zároveň ten klasický dřevní SLAYER a je tomu tak dobře.

Scéně dominovala jako vždy hradba z Marshallů, nad kterou byly zavěšené na každé straně jedna orlice s logem. Žádné velké vizuální efekty se nekonaly a hlavní byla muzika, která však stačila bohatě. Vystoupení celou dobu „jelo“ a slabší nebo hluchá místa se nekonala. Drobná vada na kráse byla pouze absence kytaristy Jeffa Hannemanna, který se neúčastní celého turné, ale zaskakující Pat O´Brien (CANNIBAL CORPSE) odehrál vše potřebné, včetně tradičních sól.

Samozřejmě nelze nezmínit bicí. Jistě jste již někdy slyšely otřepané povídačky o tom, jaký je Dave Lombardo nedostižný bijec, ale po tomto vystoupení nelze konstatovat jinak, než že tomu tak i po letech stále je. Dave má razanci, neuvěřitelnou rychlost, techniku a výdrž, že když po hodině a půl trvající řežbě nakopne poslední „Angel Of Death“ ještě rychleji než je to na desce, tak nezbývá nic jiného než otevřít ústa a zakroutit hlavou.

SLAYER je prostě utržený vagón, který když se rozjede, tak je k nezastavení. Byla to lekce z kytarových riffů, tvrdosti a rychlosti, a jestli se dá o některých starých kapelách z osmdesátých let pochybovat, tak o SLAYER ne. Zabijáci mají stále energie na rozdávání a žádné spekulace nepřipouští.

Setlist: World Painted Blood, Hate Worldwide, War Ensemble, Postmortem, Temptation, Dead Skin Mask, Silent Scream, The Antichrist, Americon, Payback, Season In The Abyss, Snuff, South Of Heaven, Raining Blood, Black Magic, Angel Of Death

Obě kapely působily sice trochu odtažitě, moc s publikem nekomunikovaly a spíše než na okázalou show se soustředily na hudbu, ale obě podaly bezchybný výkon. MEGADETH určitě nezklamali, ale ve srovnání s drtivým úderem SLAYER byli přeci jen trochu čajíček, který byl sice precizní a vymakaný, ale zdaleka ne tolik vražedný. Jediné drobné zklamání tak mohla být návštěvnost, ale vzhledem k tomu že obě kapely byly spolu v ČR i minulý rok, tak je něco přes polovinu zaplněná O2 Aréna vlastně ucházející.