Energie valící se z druhého alba těchto massachusettských pořízků symbolizuje další esenci léty prověřeného nefalšovaného hardcore v jeho nejsilnějších polohách. Tato americká pětice představuje jeho mladou krev, jež neúnavně zásobuje stále čile žijící organismus novým životodárným hemoglobinem a generuje tak neutuchající přízeň věrné posluchačské obce.

THE CARRIER mají k jejímu získání a následnému udržení hned několik dobrých předpokladů. Tak prvně jim to výborně šlapalo už na debutu „One Year Later“ (2007) a stejně dobře se jim vede i v roce 2011. Kvalitní rejstřík nabušených skladeb jim k tomu dává dostatek prostoru, stejně tak velice šťavnatá produkce. No a v neposlední řadě nesmí chybět nepředstíraný zápal pro věc; tady se nabízí otázka, jestli lze vůbec podobnou muziku hrát bez jakéhokoli entusiasmu. Ten Američané ještě umocňují více než solidně zpracovanými texty, rozhodně vyčnívajícími nad běžný žánrový standard.

Nejdůležitější je však hlavně muzika, což bez jakýchkoliv kompromisů platí i pro řízný hardcore. V tomto směru lze THE CARRIER jen chválit. Ve své podstatě máme sice co dělat s běžným stylovým mišmašem, tvořeným rychlými agresivními skladbami krátkých stopáží, jejichž účelem je hlavně pořádně vykřičet do světa svoje manifesty a samozřejmě i patřičně rozběsnit zpocené fanoušky v malém stísněném klubu, ale kromě těchto očekávaných ingrediencí, kterých je zde požehnaně, je k mání i několik příjemných bonusů navíc.

Není žádnou novinkou, že i druhdy stylově tolik striktní hudební subkultura, jakou „pravý“ hardcore je, dokázala postupem let do sebe nasát mnoho různých vlivů. Je to jev nezbytný, a když tak poslouchám „Blind To What Is Right“, tak rozhodně i jev žádoucí. A na ploše 27 minut těch ne úplně tradičních kousků Američané stihnou nabídnout hned několik. Po úvodní dvojici rychlopalných skladeb, jejichž hlavním cílem je srazit vás k zemi a přitlačit vám ústa k podlaze, přichází řada na první „pauzičku“, během které jsou hezky ve středním tempu přečtená vaše práva („Wash My Sins“), abyste vzápětí zjistili, že jedinou vaší výsadou je hezky poslouchat a držet hubu („Hollow Pain“) a nic na tom nezmění ani fakt, že vám v této skladbě kapela nastaví přívětivější, čili melodičtější tvář.

Symbolickou polovinu alba představuje vzhledem k jeho ostatním položkám experimentální záležitost „A Stranger To Myself“, ukazující THE CARRIER jako zdatné hráče na emotivnější strunu. Pomalá a ponurá záležitost potěší mimo jiné i způsobem, jakým dokázala do nahrávky skvěle zapadnout a zároveň nabudit před další zničující smrští v podobě následující „In Silence Together“. Skupině se tak tím nejlepším možným způsobem daří opakovaně vytvářet pocit napětí a neklidu a zároveň tím pádem i výborně zhudebnit svůj neradostný pohled na dnešní svět.

Když dozní závěrečné tóny naléhavé „All That´s Left To See“ a zároveň i celého alba, nelze se nepotěšit nad faktem, že i tato poměrně ortodoxní větev košatého hudebního stromu dokáže stále dávat čerstvé a svěží plody, které se nebojí jemných nových přísad, ale jenž jsou zároveň pevně spjaty se svými kořeny. Přesně tímto sympatickým způsobem na mě působí i druhé album této pětice.