Co si s nimi jen počít? Čtyři Švédové jako polena sdruženi pod ostnatým logem VOMITORY se opět zavřeli do studia a vyrukovali s již osmým řadovým záznamem. Zoufale hledám v tučném slovníku cizích slov nějaký ten neotřepaný výraz, abych se zmohl na byť jen trochu originální charakteristiku tohoto veledíla. Všechno marné. S rezignovaným výrazem ve tváři vracím zmíněný výtisk zpět na poličku a odevzdaně konstatuji, že VOMITORY znovu natočili pro sebe více než typickou desku. Ostatně, jak jinak.

Hned na úvod přiznávám, že pro VOMITORY mám stejnou slabost jako pro sváteční koláčky od maminky. Léta letoucí se pečou na stále stejném pekáči, v útrobách stejné trouby a dle receptu, jenž za poslední roky nedoznal byť jen kosmetických změn. Velmi podobné je to i s deskami pánů z Karlstadtu. Již od dob památného manifestu „Raped In Their Own Blood“ (1996) rezonuje jejich old school death metalová symfonie ve stále stejných tóninách. Mně osobně však nulový progres ve skladatelské filosofii seveřanů ani trochu nevadí, ba právě naopak, na každou novou nahrávku se štítkem VOMITORY se těším jako malé dítě, a to zcela bez ohledu na to, že již předem moc dobře vím, jak asi bude znít.

„Opus Mortis VIII“ částečně navazuje na „Terrorize Brutalize Sodomize“, neboť je v kontextu tvorby VOMITORY záznamem poměrně experimentálním (tady prosím dosadit pořádné uvozovky, neb mluvíme o maximálně konzervativní kapele). Švédové tentokráte vsadili na poněkud rozvážnější notu, citelně uvolnili svůj pověstný buldočí stisk plynového pedálu a jali se při skládání trochu komplexněji přemýšlet. Ukázkovým důkazem je hned druhá skladba „Bloodstained“, kde na ploše pouhých tří minutek VOMITORY učebnicově zapracují s tempy, v pravý čas zabrnkají na melodickou strunu a nadto ještě stihnou vytasit z kapsy jedno velké překvapení – krátký „uskřípnutý“ riff, který bych hledal spíše ve zpěvníku techničtěji zaměřených kapel. Nutno podotknout, že v tracklistu „Opus Mortis VIII“ není „Bloodstained“ ani zdaleka jedinou takto barevnou a proměnlivou skladbou.

Nová deska VOMITORY je více než kdy předtím sbírkou kompozic, které mají jasně čitelnou a do detailu promyšlenou strukturu (opět prosím na scénu naše uvozovky). Pro některé z vás to možná bude překvapením z kategorie těch méně příjemných, vždyť kapela vždy proslulá svojí neurvalostí a nespoutanou živelností najednou působí více přístupným, otevřenějším dojmem. Ano, nové album bezesporu je krokem do klidnějších vod, nicméně v žádném případě nijak nedevalvuje tradiční hodnoty VOMITORY. A proto i já, oddaný příznivec obhroublé karlstadtské ikony, znovu disponuji blaženým výrazem a zatímco ke mně Erik Rundqvist sympaticky promlouvá svým vepřovým jazykem dávám za: