Hlavní záměr byl, alespoň tedy v mém případě, zcela jasný. Shlédnout živé vystoupení živoucích illinoiských grind – death metalových legend MACABRE, jež se mělo odehrát při příležitosti propagace jejich nového, po více jak pětadvaceti letech existence teprve pátého řadového alba „Grim Scary Tales“. Přidaná hodnota v podobě předskakujících kapel PSYCHOTIC DESPAIR, BIRDFLESH a ROMPEPROP byla samozřejmě vítaným předkrmem, ovšem lhal bych, kdybych tady tvrdil, že jsem věděl zcela přesně, do čeho v jejich případě jdu. Samozřejmě, dal se očekávat naprostý extrém, o tom nebylo sporu, nicméně že se z toho (krom nesporně zajímavě stráveného čekání na hlavní hvězdu) nakonec vyvine také poměrně vypovídající mezigenerační srovnání, to jsem tedy rozhodně nečekal.

PSYCHOTIC DESPAIR hned v úvodu zahráli sice krátce, ale zato výstižně a jejich surový grind – death metal, hnaný megadrsnými zvukovými kanály, mi připadal nadmíru sympatickým, obzvláště když jsem ve výborném ozvučení objevil postupně hned několik riffových pasáží, které navzdory jisté vyčerpanosti stylových možností zněly velmi zajímavě a nebál bych se říci i strhujícně. Oproti tomu mi švédští BIRDFLESH přišli poměrně grindově ošoupaní, nevýrazní a vysloveně okatě těžící z toho, co už kdysi dávno vymysleli právě MACABRE. Málo platné byly rádobyvtipné převleky do zástěr a plášťů, málo platné byly i některé okamžiky, kdy se přece jen dala vysledovat jakás takás vlastní invence, a v mých očích seveřanům určitě nepomohly ani občasné agrární výkřiky typu „Do You Drink Tonight?“, „Gambrinus?“ či „Pilsner Urquell?“.

Do detailu vzato, holandští gore – grindeři ROMPEPROP následně předvedli vlastně hodně podobnou show, s tím rozdílem, že zněli daleko barevněji (srovnání jsem se samozřejmě znovu neubránil a tentokráte mi zejména při pohledu na logo kapely a zkreslený vokál kytaristy Dennise, který toho večera hojně slavil narozeniny, vysvitly staré známé tváře prohnilců z IMPETIGO) a snad i proto zaznamenali největší tlačenici pod pódiem, kupodivu včetně uzavírajících hlavních hvězd. Také oni se převlékli (navíc se polili červenou malinovkou), také oni řečnili o chlastu, ale měli v sobě zkrátka jakési fluidum, které způsobilo, že byli dobře o třídu lepší než jejich předchůdci.

Tichý a nenápadný nástup MACABRE na závěr jakoby předznamenal, že až doposud to sice bylo veselé a hravé, ale teprve teď přišli mistři svého oboru. Na trojici Corporate Death, Nefariuos a Dennis The Menace bylo sice vidět, že už jsou zkrátka o generaci starší (odtud ono zmíněné mezigenerační srovnání, neboť lhostejno jak rychle či zvráceně hráli, většina předskokanů stála při setu chicagské trojice, která by při troše dobré vůle mohla určitě být jejich otci, pod pódiem a uctivě shlížela, jak že se vlastně ten „murder“ metal dělá), ale na jejich produkci to za to nebylo vidět ani omylem. Sedm kytarových strun, šest basových a neuvěřitelně vitální a na stylové poměry maximálně invenční bicí v jejich podání dalo dohromady vskutku smrtící hodinku grind – punk – deathově dráždivého vyprávění o sériových vrazích, jemuž velmi slušně zaplněné Chmelnici (bubeník Dennis se zřejmě proto nemohl nabažit fotografických záběrů do davu) nezbylo než vytrvale uctivě tleskat. Nové album bylo prezentováno namátkou v „The Black Knight“, „Nero´s Inferno“ či „The Bloody Benders“, ze starších, ověřených věcí zazněly třeba „Nightstalker“, „Albert Was Worst Than Any Fish In The Sea“, „You´re Dying To Be With Me“, „Grandmother´s House“ nebo „Trial“. Vrchol setu, v jehož průběhu Corporate Death v jednotlivých pauzách do svého mikroportu přibližoval další faktické detaily kolem jednotlivých textových námětů, nastal jednoznačně při „Zodiak (Identity Unknown)“, kdy se na pódium dostavil i samotný neznámý vrah osobně, a jak jinak než závěrečné „Vampire Of Düsseldorf“. Ne nadarmo jsou zkrátka monstra z MACABRE nazývána legendami, když při jakékoliv příležitosti – a živých vystoupeních zejména – jsou schopna to také dokázat na naprosto jasně přesvědčivých sto a více procent.