Velká Británie poloviny sedmdesátých let neskýtala pro mladé floutky z nevzhledných průmyslových aglomerací žádné světlé vyhlídky. Poválečný optimismus byl pryč, stejně tak iluze a ideály z konce šedesátých let a ze všeho zbyly jen hořkost, nezaměstnanost, Margaret Thatcherová a punk. Jednou z takovýchto oblastí plných šedivých továren a uniformních činžovních domů bylo i textilní město Manchester, jehož špinavé ulice taktéž nedokázaly nabídnout žádná východiska. To vám pak zbývá několik možností, z nichž jednou může být i vybití frustrací s kytarou v ruce.

Takhle nějak vzniknul punk a takhle nějak mu i velice rychle došly výrazové prostředky a potažmo i dech a takhle nějak se vyrojil i zástup dalších, proč to neříct, vizionářů, kterým číro, vztek a tři akordy přišly prostě strašně omezující. Ne, že by debutové LP JOY DIVISION oproti dobovým punkovým manifestům nabízelo více not, ale dalo se lehce vytušit, že se rodí něco mnohem životaschopnějšího a něco s příslibem bouřlivé a nepředvídatelné evoluce. Něco, co by mělo přinést zatím ještě nepoznaná potěšení.

Zpověď rozháraného mladíka lakonicky pojmenovaná „Disorder“ ještě zcela jasně svědčí o nepopíratelném punkovém vlivu. Ozvěny neučesaného EP „An Ideal For Living“ však už vytlačují zjevné korekce syrového zvuku z prvotiny. Kapela i nadále zůstává věrna drzému rockovému feelingu, kolem kterého se však už nevratně utahuje osudová smyčka charismatu Iana Curtise. Jeho projev balancující na hranici hlubokého deklamování a zpěvu se stává jedním z pilířů žánru, který JOY DIVISION i touto deskou (zatím nevědomě) pomáhali iniciovat.

Když v závěru úvodní skladby zpívá „I´ve got the spirit, but lose the feeling“, tak to nic dobrého nevěstí, ale ještě stále je z jeho hlasu a slov cítit snaha hledat řešení. Jenže refrén následující „Day Of The Lords“ ve znění „Where will it end? Where will it end?“ už o ničem takovém nevypovídá. Beznaděj, smutek a deprese jsou alfou i omegou Curtisových textů. Těžkou nemocí zmítaný, frustrovaný z neschopností lékařů pomoci mu i z nefunkčního osobního života. Ne, tady to skutečně nevypadalo na nakopání zadnice establishmentu. Tohle je úplně jiný svět. Svět bezvýchodné situace mladého člověka, likvidovaného zákeřnou epilepsií i rozpadajícím se manželstvím.

Chuť do práce měl však v roce 1979 ještě stále velikou. „Unknown Pleasures“ ve své době jen těžko někdo předpovídal stylotvorné aspirace, které, jak už to tak chodí, přišly až později. Nahrávka totiž stále nedokáže zamaskovat trochu naivní přístup i, sice už se lepšící, ale stále ne úplně nejlepší instrumentální schopnosti skupiny. To však v kontrastu s atmosférou a pocity něčeho doposud nepříliš slyšeného hrálo a i dnes hraje jen podružnou roli.

Síla alba totiž tkví především v již zmiňovaném vokálním projevu Iana Curtise a sílícím pocitu chladu a odlidštěnosti, který se dostavuje s každou další skladbou. V „Disorder“ se ještě dočkáme přirozených emocí a vzteku, které tehdy bezpochyby zmítaly většinou sílícího posluchačského tábora kapely, ale v následujících dvou písních („Day Of The Lords“ a „Candidate“) už po podobných pocitech není ani památky. Z dramaturgického hlediska možná trochu odvážný tah zařadit hned na úvod tyto dvě pomalé skladby však měl své opodstatnění.

Úsilí JOY DIVISION bylo směřováno k prezentování se jako skupiny žijící ve svém hermetickém hudebním světě a jako skupiny postupně odkrývající svojí pravou tvář a potenciál. I přes veškeré zmiňované nedostatky však nebylo pochyb, že tohoto cíle se podařilo dosáhnout. „Unknown Pleasures“ položilo pevné základy pro styl později zvaný jednoduše post-punk a potažmo celé nové vlny, která s malým zpožděním zasáhla i komunistické Československo. Emoce, které album nabízí, měly daleko od nekontrolovatelného vzteku punkové generace.

Zoufalství, hněv anebo sžíravá ironie („Insight“) v součinnosti s chladnou odlidštěností hudebního doprovodu Curtisova lyrického boje se životem, tvoří do té doby jen těžko popsatelnou zvukovou koláž. I ty jasně rozpoznatelné industriální náznaky v „She’s Lost Control“ ještě těžko mohly definovat nějaké nové kulturní hnutí. Konstantním rytmickým maršem bičovaná skladba pojednávající o nemoci trápící Ian Curtise - epilepsii je jednou z těch, které bych na dotaz někoho nezainteresovaného ohledně JOY DIVISION doporučil mezi prvními.

Curtis si je vědom svých značně limitovaných pěveckých schopností, a i když v dramatické „New Dawn Fades“ zpívá snad až za hranicí svých možností, jeho vokální přednes je těmto jeho „dispozicím“ dokonale přizpůsoben. Jestliže se o punku tvrdí, že vrátil rockovou muziku mezi „normální lid“, tak jeho (ať už přímí či nepřímí) pokračovatelé na tomto statusu nehodlali nic měnit.

Nepopíratelnou zásluhu na specifickém zvuku studiové tvorby JOY DIVISION má Martin Hannett, který z kapely, jež v té době sice o svém směřování měla víceméně jasno, ale co se týče všech ostatních záležitostí kolem stále patřila mezi zelenáče, vydoloval vše potřebné. Usměrnil její tvorbu na správnou stezku, opatřil ji výborným zvukem, kterým zároveň eliminoval její nedostatky a pomáhal tak stanovit něco, co se později stalo doslova normou nazývanou „manchesterský zvuk“. Aniž by sám tehdy tušil, že jeho osud nabere po smrti Iana Curtise velmi podobné obrátky.

V případě kapel, jejichž hlavní persóna umírá mladá a uprostřed nejlepšího tvůrčího období je velice těžké určit míru přínosu pro další rozvoj té či oné hudební scény. U JOY DIVISION je to poměrně snadné, neboť kapela se ve své době jen sotva mohla těšit nějaké široké posluchačské přízni a přestože jejímu statusu zpěvákova smrt určitě napomohla, stylotvorné dědictví této čtveřice je prostě nezpochybnitelné. Debutové album v něm samozřejmě hraje významnou roli, ale to podstatné však přišlo až o rok později.