Pětiletá prodleva před další řadovou nahrávkou je pro debutující kapelu poměrně netradiční časový úsek. Na druhou stranu ne každý interpret potřebuje s maximální nutností upozorňovat na svoji existenci. Je to i případ tohoto severomoravského kvarteta, jehož prvotině bylo uštědřeno nemálo pozitivních ohlasů, ale zároveň, což je i příklad recenze kolegy Pavla, bylo naznačeno, že si skupina sem a tam ukrojila až příliš veliký krajíc a že některé její kompoziční ambice neodpovídaly finálnímu produktu.

Týkalo se to především těch skladeb, ve kterých se APATHEIA nechávali strhnout svými výbornými instrumentálními schopnostmi, s pomocí kterých se snažili přijít s písněmi silně inklinujícími ke klasickému artrockovému „cestování“. Výsledek sice nebyl úplně nejhorší, ale skupina jakoby si po těch pěti letech byla moc dobře vědoma faktu, že její přednosti jsou přeci jen někde jinde. To koneckonců už díky několika podařeným skladbám jasně demonstroval i debut, ale letošní novinka je v tomto směru mnohem výmluvnější.

Zjednodušení má za následek výraznou redukci těžkopádnosti, která v mnoha ohledech bezejmenný debut brzdila v rozletu. Příklon k úderné rockové písničkovosti lze jedině přivítat. Havířovští se sice nerozhodli vrhnout do víru jednoduchých popěvků a písní sestavených dle klasického mustru „sloka-refrén-sloka-refrén“, ale sázka na chytlavější a tím pádem i lehce zapamatovatelné motivy je zjevná.

To jde ruku v ruce s až nakažlivě optimistickým feelingem snad všech skladeb. V tomto ohledu se APATHEIA zdají být šťastlivými chlapíky, kteří si navíc svoje pocity nechtějí nechávat pro sebe. A i když se jejich současná tvorba drží o poznání více při zemi, snění se nevzdávají alespoň v textové rovině. „Dressed In Dreams“, jež celou kolekci otevírá, je přesně tím pravým vstupem do jejího nitra, prozrazujícím vše důležité o své podstatě. Její celkově veskrze radostnou náladu ještě zvýrazňuje euforický refrén. Píseň ideálně se hodící na nějaký sluncem prozářený letní festival.

Úbytek (o něco) náročnějších kompozičních celků však neznamená redukci dobrých nápadů. Na to jsou APATHEIA stále až příliš velicí hračičkové, vědomi si svých instrumentálních schopností. Ve výsledku to znamená, že si z jejich skladeb v prvním plánu zapamatujete hlavně nosné linky či refrény, ale pod jejich slupkou je k nalezení stále dostatek aranžérských kudrlinek a specialitek. Produkce je sice stejně tak jako na debutu stále trochu umírněnější; kytary znějí uhlazeněji a tak, aby nerušily hlavní celek stojící spíše na poloakustických základech, a možná, že by trochu více zvukové údernosti neškodilo, ale albu jako celku to rozhodně nijak nevadí.

Když už je neustále řeč o refrénech a chytlavých melodických linkách, tak z celé plejády bych osobně vyzdvihnul asi ty v „Created For Me“, které prostě nejdou dostat z hlavy. V „Until I Smile“ skupina zaútočí naivně znějícím popěvkem, který však v zápětí nepohrdne společností příjemně tklivého motivu. Na této kooperaci pak funguje celá skladba, jíž lze na jinak vyrovnané kolekci považovat za jednu z nejzdařilejších.

Předchozí slova tomu příliš nenasvědčují, ale i tak nebylo důkladné vstřebání „Elevating Moments“ nejlehčím úkolem. Máme zde sice co dělat s posluchačsky velice vstřícnou (víceméně) rockovou deskou, ale rozhodování o tom, zdali skupina ve snaze znít co „nejhitověji“ občas nepřekročí hranici posluchačské podbízivosti, je někdy nesnadné. Fakt je ten, že po počátečních silných rozpacích se album nakonec stalo příjemným společníkem, o jehož trvalejší hodnotě i přes několik předchozích slov nemám pochyb.