Bombastická speed metalová úderka FREEDOM CALL si poprvé připsala zářez na pažbu v roce 1999, kdy se jejich debut „Stairway To Fairyland“ dočkal velmi slušného aplauzu „proklatě rychlého národa“. Aby ne – kapela dokázala ocukrovat instrumentálně perfektní metal elegatní klávesovou polevou, mohutnými chóry a v neposlední řadě exkluzivním gamma-tlučmistrem Danem Zimmermannem. Dva roky poté se zalesklo světem „Crystal Empire“ a Svobodomyslní stanuli proklatě blízko špici. O třetím počinu se říká, že bývá klíčový. Budou tedy FREEDOM CALL šampióni na pár sezón, nebo na Věčnost?

Bohužel, je naprosto jasné, že třetí fantasy monument speedového orchestru představuje nejslabší počin z celé dosavadní trilogie. Je zřejmé, že se pomalu začíná projevovat omezený manévrovací prostor a okatá příbuznost kapely s žánrovou špičkou, která byla na předchozích počinech dobře maskována. Logicky začínají působit i nejrůznější deja-vú, při kterých se Vás zmocní podezření, že tohle už tu bylo na minulých fošnách. Prašť jak uhoď, to se speedovým kapelám stává až příliš často. Takže – jak to na Věčnosti vypadá konkrétně???

Duchovní eéntré se nese v profláknutém varhanním duchu a symphospeedová mše může latinskou formulkou óóó špíííritus óóó santus!!! započít. Otvírák „Metal Invaders“ patří i přesto k tomu lepšímu, co Věčnost skýtá. Tradiční hymnická vypalovačka v podání Svobodných – kytary trochu stažené v pozadí, fanfáry klapkostrojů, nadýchané několikanásobné bridge, chytré vícehlasy a bezchybná refrénová óda na podkladu ukrutného nářezu bicích a kytar. Zato „Flying High“ je tuctová trdlovačka v úprkovém tempu s ukvičeným proletářským sborem, jaký nás rozhodně ze sna buditi nebude. Flying high on the wings of eternity... Jéééžíííšmarjááá, tenhle budovatelský patos už ne!!! „Ages Of Power“ s číslem tři a konečně skladba s atmosférou, která se vymyká standartu. Perfektně potemnělý klavírní motiv vše otevře, kytary zaštkají, klávesy vytrysknou a speedová mašina se v mocných (takřka bodomáckých) zásecích rozjede. Při hitovém refrénu padám na prdel – dokonale naladěná plocha sborů, skutečně monumentální metalová fantasy plná barev! A nesmí chybět ani brutální growling, na který si fanoušci již přivykli... Skladba s atmosférou a vlastním xichtem. Oni to přeci jen pořád umějí. Menší intermezzo „The Spell“ velice pěkně tepe v rozmáchlých orchestrálních tazích a záhy přepouští místo tklivému „Bleeding Heart“. Různorodou skladbu drží slušný zpěv Chrise Baye, nástupy nabručených riffů a pěkné klávesové party – no a roztoužený refrén je jen otázkou vkusu. Kýč to je, ale provedený docela snesitelně. Takže – kolik pozřete cukrkandlu bez zpětné vlny?

A čas pro naše proletáře nastává právě teď! „Warriors“ prozrazují, že FREEDOM CALL chtějí mít i nějaký ten solidní hit – takže rockové střívko, riff alá helloweeňácké Chci ven!, barokně naducaný patetický refrén, proplétané mnohohlasné deklamace... Chytlavá skladba, ale dosti nepůvodní. S „The Eyes Of The World“ je třeba pohlédnout pravdě do očí. Zní to pěkně, ale prostě a jednoduše jako tradiční germánská speedová dechovka. Nadšená fanfára, v chórech je Bay k nerozeznání od Kaie Hansena, melodické linky jsou okoukané a chybí jim tradiční nápad, jakých bylo v minulosti dost. V hymnu „Flame In The Night“ zhutní kytary, riffy výhružně pobrumlávají, tempo zpomalí... Chór je konečně správně mohutný a jímavý – jenže vokální linka je při bližším projevu až podezřele podobná té v „Metal Invaders“, jen je o něco pomalejší. He? Další europácká fanfára nás vítá v zajímavém kousku „Land Of Light“. Tempo stále pozvolné, zasekávaná rytmika ve spojení s klávesami řádně koření výtečný refrén. Další z chytlavějších pokusů – tentokráte o mnoho původnější a povedenější! Na koncertech přijde k duhu... Hlad po rychlejší vypalovačce účinně zaplácne „Island Of Dreams“ – přehledná skladba se slušným klávesovým motivem, úpěnlivě vykřičeným bridgem a přímočarým refrénem, který skladbě sluší... A ta kytarová echa prokládaná gammarayovskými „sjezdy“ všech instrumentů také nejsou k zahození! No a na závěr zase trocha skutečné kvality v podobě „Turn Back Time“. Skvěle vygradovaný kus začíná jako balada s trochu hospodskými sbory, ale následně se z akustické intimity přehoupne do klasické pompézní halekačky. Je v ní cítit trocha renesančního náboje, trocha indické instrumentace a spousta nápadů. Kéž by tomu bylo u všech ostatních.

Leč. Na albu najdete pár výtečných a většinu kvalitních skladeb, nicméně FREEDOM CALL svůj stín nepřekročili, naopak se do něj stáhli. Je sice patrná snaha po co největší variabilitě, ale bez přehršle nosných nápadů to nepůjde. Takže instrumentálně na jedničku, kompozičně o dost hůře. Ale stále vysoko nad průměrem...