Krakatoa opět ožívá. Vyhlaste maximální evakuaci! Je neuvěřitelné, že tři roky po předchozí erupci je údolí v okolí této francouzské verze známého indonéského vulkánu opět hustě osídleno. Z minulosti bychom však měli mít už dostatek zkušeností a ponaučení, takže by počet letošních obětí by měl být zredukován na minimum.

„Elysian Magnetic Fields“ v zásadě pokračuje tam, kde fantastický předchůdce skončil. Pomineme li jeho závěrečnou šedesátiminutovou experimentální neuchopitelnost, tak Francouzi jedou s naprostou jistotou po již zaběhaných kolejích. Úvodní žalm „Morphée Rouge“ tasí všechny pro kapelu typické trumfy. Zdrcující kytarový zvuk, striktní střední tempa a zoufalý řev Marca T. plný beznaděje, jenž jen celou situaci ještě umocňuje.

V současné vlně různých post žánrů patří ve svém ranku DIRGE k absolutní špičce, přesto se jim však stále nedostává patřičné pozornosti. Způsob, jakým rozvíjejí odkaz období, ve kterém si NEUROSIS budovali svůj rukopis, je prostě jedinečný. V jejich případě se nedá hovořit o kopírování, či inspiraci přesahující jeho hranici. Francouzi pouze navazují tam, kde se stylotvorní Američané rozhodli otočit kormidlem směrem k dalším neprobádaným územím. Marc T. a spol. sami moc dobře vědí, že v těchto teritoriích je ještě obrovská hromada nevyužitého potenciálu.

To samozřejmě skvěle potvrdily jejich předchozí nahrávky a ani novinka naštěstí není v tomto směru výjimkou. Ještě zarputileji se zahryzává do mysli posluchače a stahuje jej do nitra své bezútěšnosti a apokalyptických vizí. Úvodní trojice skladeb vás během necelé půlhodiny doslova pohltí a zválcuje. Valivá a neohrožená rytmika, které není schopno čelit vůbec nic, drtivá kanonáda riffů, u kterých neřešíte jejich skromnější množství, protože vám to intenzita, se kterou se do vás pustí, prostě nedovolí. Je to tady zkrátka zas! I když se to už dalo čekat a bylo dost času se připravit, není to nic platné.

Progres hledejme v ještě větším koketování s elektronikou. Různé samply podkreslující jinak zcela dominantní kytarový zvuk, jsou nedílnou součástí hudby DIRGE už odpradávna, ale na letošní nahrávce se jim dostává zase o něco většího prostoru, taktéž díky četnosti různých místy i lehce ambientních pasáží hlavně ve skladbách s delší stopáží. Jejich úloha v udržování posluchače v napětí a v navozování oné již několikrát zmiňované bezútěšné atmosféry je čím dál tím více nezastupitelná. Jeden z vrcholů alba – jedenáctiminutový epos „Cocoon“ bych si bez bzučivého zvuku vyplňujícího zbytky místa, které po sobě zanechávají kytary, už dokázal představit jen velice těžko. Nenápadná, leč velice účelná zvuková hrátka.

Jistý svízel nastává v momentě, když si uvědomím, že většinu z toho jsme v podobném duchu už slyšeli na minulých nahrávkách a že na té nejnovější se pomaloučku polehoučku začíná projevovat pocit sebevykrádání. Prakticky žádná ze skladeb z „Elysian Magnetic Fields“ toto mínění nijak srdnatě nevyvrací, ale stále je ještě příliš brzy toto považovat za nedostatek. DIRGE si už na minulé desce začali hloubit zákop a v něm se očividně hodlají i na chvíli usadit.

Francouzi však i navzdory těmto menším projevům recyklace vlastních nápadů stále nepostrádají to nejdůležitější, co jejich tvorba doposud nabízela – sugestivní atmosféru, trpělivý avšak nekompromisní tah směrem vpřed a v neposlední řadě upřímnost projevu. To si opět plně uvědomíme, když za zoufalých výkřiků dozní tóny závěrečné „Apogee“. „Wings Of Lead Over Dormant Seas“ zůstává jen těžko překonatelným monumentem, ale letošní forma DIRGE zase potvrzuje jejich statut jedné z nejzajímavějších a nejzarputilejších současných kapel. Mimo hlavní pozornost a dění tak zdárně pokračuje evoluce tohoto agilního (post)metalového berzerka.