LEECH - Sapperlot
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Autorův vztah ke kapele: Jsem patrně jedním z mála Čechů, kteří by v případě společného pražského koncertu QUEENSRŸCHE s IRON MAIDEN a JUDAS PRIEST, šel na akci zejména kvůli prvně jmenovaným. Tři důvody - 1.) Mám tuhle „nejvýznamější metalovou událost ze Seattlu“ ve svém soukromém žebříčku mezi Top5 jmény. 2.) Alba jako „Rage For Order“, „Operation:Mindcrime“ a zejména „Empire“ řadím k absolutní špičce metalové hudby všech dob. 3.) Tak častí a typičtí pro tuzemská pódia QUEENSRŸCHE zas až tolik nejsou.
Na začátku osmdesátých let byl Seattle místem, kde se toho v oblasti rockové a metalové hudby dělo podstatně méně, než jak tohle město vnímá současník. Bylo známo, že odtud pocházel Jimmy Hendrix, ale to bylo zhruba tak všechno.
Píše se rok 1982 a pětice talentovaných mladíků zatím potí krev v útrobách vlastní zkušebny. Pilují hrany svému vstupu na metalovou scénu, sní o velké budoucnosti a vědí, že na to mají – talentem a zaujetím pro muziku, nikoliv náklonností k bulvárně šaškovským kouskům a skandálům, tak jako někteří jiní. Z povzdálí obdivují své vzory - pompézní performance nejsilnějších britských úderek té doby - JUDAS PRIEST a IRON MAIDEN. Ty totiž právě daly světu muziku, která se stala signifikantní pro celý průběh osmdesátých let. Bombastická kombinace kytarových duelů s vypjatým vokálem byla věcí, která dokázala tehdejší (po heavy metalu hladovou) mládež spolehlivě nabudit a americká veřejnost se to dozvěděla právě tehdy.
Ve vlastní režii zhotovené EP bylo o rok později objeveno hledači z britského časopisu KERRANG, kteří se postarali o to, aby se jméno nadějné americké party doneslo k těm správným lidem. Nahrávka obsahovala jejich dobový náhled na evropské pojetí heavy metalu, hraného ve vší vážnosti a s patřičným zápalem. Zaujal především rtuťovitý projev frontmana Geoffa Tatea, který se nad ocelovými laufy vznášel jako siréna. Z dnešního pohledu má však minialbum hodnotu pouze jako reprezentativní výpověď o dané době, nikoliv jako věc, která dodnes přežívá bez šrámů. Podpis s EMI byl posléze záležitostí několika měsíců, takže se brzy, na žádost mocné vydavatelské stáje, jelo do Anglie, kde ve spěchu, a pod taktovkou poměrně dezorientovaného Jamese Guthrieho, vznikalo debutové album.
Přes všechny neduhy debutu, kterým parta tehdy ještě zelenáčů nedokázala zabránit (hlavně mizerná produkce, která zanechala desku bez vrcholků, dramatizace a výraznějšího odstínění skladeb), mám však pocit, že „The Warning“ je v kontextu stěžejních metalových děl své doby rovněž povedeným albem, byť mu chybí nadpozemská aura a okázalost jeho následovníků. Jak bylo v té době zvykem, texty nás zavedly do světa metalových imaginací, kde se to tradičně hemžilo dobrem a zlem, ctí i zradou, chrámy a meči nebo třeba i hromy a blesky. Vše bylo zhotoveno v kontextu s platnou post-apokalyptickou symbolikou, kterou užívala většina metalových kapel tehdy začínajících a jdoucích v závěsu za JUDAS PRIEST, IRON MAIDEN a DIO.
Oproti výše zmíněnému minialbu šlo o mírný posun k barvitějším strukturám a zejména dvojice kytaristů DeGarmo/Wilton dokázala, že kapela nechce u striktně metalového rámce zakotvit, což se pochopitelně projevilo až v následujících letech. Hlas Geoffa Tatea se stal předobrazem výrazu všech pozdějších zpěváků užívajících vysoko položeného vzdušného vokálu. Zejména ovlivnění Michaela Kiskeho (o pár let později) leckoho po poslechu ranných alb QUEENSRŸCHE napadne. Každopádně kapela potvrdila, že má na to, aby přinesla do metalu čerstvý vítr, určité odlehčení, osobitou melodiku nebo chcete li noblesnost a nonšalanci, byť ještě neútočila svým osobním kouzlem tak silně jako v pozdějších letech. I když o sobě QUEENSRŸCHE všude tvrdili, že jsou americkou kapelou hrající velmi britsky, nezakryli skutečnost, že vždy působili oproti sveřepější evropské konkurenci o něco okázaleji a tak nějak inteligentněji, což se brzy potvrdilo následujícím albem „Rage For Order“, kde o dva roky později zazářili v plném lesku.
Zajímavost: QUEENSRŸCHE vešli ve známost mimo jiné také naprostou absencí skandálů. Nikdy neměli potřebu vést život rockových hvězd plný afér, tak jako je tomu zvykem v této branži u většiny nespoutanců. Všichni pocházeli z tradičního rodinného zázemí a svou energii věnovali pouze a jen muzice. Z tohoto důvodu je někteří čeští publicisté již před dvaceti lety díky standartně slušnému chování začali nazývat metalovými Mirky Dušíny.
Na svou dobu velmi dobré debutové album, které udělalo z většiny mohutně se rozjíždějící metalové scény ve Spojených státech pouhé statisty. V porovnání se čtyřmi následovníky však neobstojí.
Geoff Tate
- zpěv
Chris DeGarmo
- kytara
Michael Wilton
- kytara
Eddie Jackson
- baskytara
Scott Rockenfield
- bicí
1. Warning
2. En Force
3. Deliverance
4. No Sanctuary
5. NM 156
6. Take Hold Of The Flame
7. Before The Storm
8. Child Of Fire
9. Roads To Madness
Datum vydání: Pátek, 7. září 1984
Vydavatel: EMI Records
Stopáž: 48:36
Produkce: James Guthrie Studio: Abbey Road Studios and Mayfair Recording, London, England
absolutne genialna zalezitost, spev ako z ineho sveta a z tolkeho skladatelskeho umenia sa este teraz budim pocurany zo sna... a ze taketo veldielo dokazali kvinsrajch este zopar krat prekonat, tak to uz je uplne na posratie... koncim vylev, idem si aspon 10x po sebe pustit Roads to Madness... "future is but past forgotten..."
Švýcarská deska představuje postrock jako syntezátorový taneční žánr s velkou mírou epiky a filmovosti. Oceňuju tu hlavně snahu uchopit žánr trochu neotřelým způsobem a pokusit se z něj vymačkat nějaké dosud neviděné tvary.
Futuristický black metal, tentokrát s hodně experimentálními vlivy, které připomínají jiné projekty principála Colina Marstona, hlavně BEHOLD THE ARCTOPUS a DYSRHYTHMIA. To ale nic nemění na tom, že KRALLICE jsou silně znepokojiví a atmosféričtí.
Důstojné rozloučení s producentem Stevem Albinim. Album, které musí přijít v ten správný čas. Ačkoliv je kompozičně klidnější a dá se říci že i více monotónní, tak se mi hodně líbí spojení pocitu naděje, smíření a melancholie, které z něho prýští.
PANZERFAUST dech nedošel, ba právě naopak, tetralogii "The Suns Of Perdition" totiž uzavřeli zcela triumfálním způsobem. Komplexní, chytře poskládaná deska, která vrcholí ve své druhé polovině. Takové "The Damascene Conversions" se prostě nejde nabažit.
Posedmé a opět neotřelé, napěchované po okraj hudebním dějem, který mě nepřestává překvapovat v hledání neobjevených cest mezi mathrockem a post-náladovkou. Pocta lidem i místům. Hravé, šílené a vtahující svoji neopakovatelnou atmosférou.
Půlhodina emocemi a expresivitou natlakovaného HC papiňáku. Screamo vokál nutně nemusí být pro každého, ale parádně čitelný a průrazný zvuk a značná naléhavost hovoří jasnou řečí. K tomu jeden z coverartů roku. Deska i pro žánrové ignoranty, jako jsem já.
Reinkarnace švédské devadesátkové kapely, která se svého času svezla s proudem melodického death metalu. Staří páprdové se nedávno po dvaceti letech dali znovu dohromady, aby si zahráli už jen pro radost. Možná pro radost, ale zato pěkně zostra.