Trpělivost růže přináší, jakoby si říkali i ESAZLESA. Ti skutečně nikam nespěchají a naopak se řadí do šiku kapel, jež si k debutovému albu pečlivě budují tu nejlepší startovní pozici. Po loňském čtyřskladbovém EP „Vyhlídky a konce“ tady máme letos poloviční dávku muziky. I ta však bohatě postačí k utřídění dojmů ze zřetelného progresu, kterým si tato čtyřčlenná kapela prochází.

Rozhodně k němu napomáhá i časté koncertování. To poznáte ihned, jakmile si pustíte toto novinkové mini. O poznání jistější bicí souprava je tím prvním, co by vás úvodem poslechu skladby „Papírový pouta“ mělo zaujmout. Aspekt, jehož další zlepšování se dalo a ještě i dá očekávat, není však jediným prvkem, který hudbu Západočechů posouvá o další stupínek výš.

Jistější provedení však lze pozorovat snad ve všech atributech. Co se nemění, a doufám, že ani měnit nebude, je žánrové uchopení. ESAZLESA jsou již pevně etablovaní ve stylech jako emo či screamo a v tomto ohledu lze i na základě nových dvou položek jejich tvorby říci, že v tom takříkajíc mají jasno. Dvojice skladeb totiž přináší opět tu stísněnou a zoufalou atmosféru, kterou se pyšnil i předchůdce a tuto ještě obohacují o již zmiňovaný instrumentální a kompoziční pokrok.

V praxi to znamená, že jejich hudba je nyní pestřejší, což jí navíc ještě přidává i na kýžené dramatičnosti a osudovosti. Ruku v ruce s touto filozofií kráčí i její lyrické pojetí, nepostrádající nostalgický a tak trochu i rezignovaný pohled na svět přesně v duchu titulního názvu nahrávky. Řeč je však v tomto směru pouze o písni „Papírový pouta“, které nechybí nic z toho, s čím skupina zaujala minulý rok. Velice expresivní vokál, jenž pravda nemusí být každému úplně po chuti a hřmící kytary, přenechávající v prostřední části prostor polakustickému vydechnutí. Že to je pouze klid před závěrečnou bouří, už snad ani není nutné připomínat. Klasické žánrové schéma a jeho funkční aplikace.

„Němý chlapec“, jak už název nepřímo prozrazuje, je instrumentální záležitostí. Ač se musí obejít bez rozervaného vokálu Lukáše Boušky, nechybí ji žádné výše uvedené prvky. Řeč je pochopitelně o pro ESAZLESA typické zneklidňující atmosféře, sílícím napětí a závěrečné katarzi. Na povrch se tak díky absentujícímu vokálu ještě více dostávají rostoucí sehranost a kompoziční sebevědomí.

Autory tohoto dvojskladbového vinylového kotouče můžeme s klidným svědomím považovat za kapelu na vzestupu. Trpělivou, aktivní a zároveň i cílevědomou. „Chtěl bych vidět svět dětskýma očima“ je možná naivní představa, ale vše ostatní kolem existence této čtveřice už jakékoliv dětinské prvky postrádá. ESAZLESA totiž nečekají, až si jich někdo všimne. Nežadoní o pozornost, neskuhrají na nezájem publika. Namísto toho si postupnými kroky budují svůj status i přízeň publika a tento materiál by v tom měl sehrát další významnou roli.