Pilní jako včeličky jsou lidé pohybující se v širším personálním okruhu kolem chicagské hydry YAKUZA. Není to tak dávno, co jsme na těchto stránkách recenzovali několik různých počinů producenta Sanforda Parkera a pozadu v tomto ohledu nehodlá zůstat ani frontman „japonských mafiánů“ Bruce Lamont. Stylově se však tentokráte nebudeme pouštět do žádných exotických výletů. Skoro by se až dalo říct, že BLOODIEST představují něco jako nadstavbu, nebo chcete-li zajímavý datadisk ke standardní instalaci YAKUZY.

Zas tak zjednodušovat bych to přeci jen nechtěl, ale nelze ignorovat fakt, že „Descent“ svým zahuštěným zvukem připomene starší nahrávky Lamontovy domovské kapely. Dusavý rytmus úvodní „Fallen“, doprovázený nezaměnitelným Brucovým hlasem je skutečně jako ozvěna rané tvorby skupiny, se kterou na sebe dokázal nejvíce upozornit.

Teze o odřezcích, které se nevešly na desky YAKUZY, však můžeme nechat s klidným svědomím plavat. Bruce Lamont má sice svůj charakteristický styl a jeho tvorba se už asi vždycky bude pohybovat v určitých stanovených dimenzích, ale to zároveň neznamená, že by si měly jeho nahrávky být až příliš podobné. „Descent“ sice vykazuje mnoho atributů, kterými se může pochlubit i „Of Seismic Consequence“, avšak jejich užití, či vzájemná provázanost generují o poznání odlišný výsledek.

Troufám si tvrdit, že recenzovaný kotouček je ve výsledku o něco pestřejší, hýří větším rejstříkem nálad a vůbec jeho snahou je implantovat do svého nitra trošku širší škálu emocí. K dosažení tohoto cíle výrazně napomáhá i široké nástrojové složení, jehož jednotlivé položky nehodlají být ani na chvíli do počtu. Piáno ve čtvrté „Dead Inside“ vás sice neohromí kouzelnými melodiemi, ale jeho jednoduchý a neustále se navracející motiv postupně rozleptává vaši nervovou soustavu a jen zvýrazňuje celkově agonickou náladu skladby, kterou lze zároveň považovat i za vrchol nahrávky.

Na výrazném zvuku akustické kytary postavená následující „Slave Rule“ atmosféricky navozuje na svého předchůdce a po razantním úvodu alba tak představuje další pokračování zklidnění až odevzdanosti, jež se do skladeb BLOODIEST postupně vkrádají. V závěru („Obituary“) však dochází opět k návratu k „yakuzovským“ tahům, čili opět k řízným kytarám, zoufalému Lamontovu křiku a celkově ztěžknuté atmosféře.

Narazím-li na pojmenování poslední kompozice alba, tak by byla škoda, kdyby si toto uskupení napsalo hned s první nahrávkou svůj nekrolog. „Descent“ je z náladotvorného hlediska počinem velice silným a zároveň i hůře uchopitelným. Podařilo se na něm vyvolat skutečně neradostnou atmosféru, s čímž má koneckonců jeho tvůrčí mozek již bohaté zkušenosti. V jeho souvislosti se sice neustále bude skloňovat jméno YAKUZA a mnoho důvodů k tomu skutečně je, ale i přesto je BLOODIEST dostatečně životaschopným raráškem.