Až z country města Nashvillu ve státě Tennesee k nám ve čtvrteční vlahý podvečer dorazila jedna z ikon progresivního rocku – multiinstrumentalista, zpěvák, skladatel a přesvědčený věřící Neal Morse. Do pražské Retro Music Hall přijel svým koncertním „kázáním“ podpořit nedávno vydané novinkové album „Testimony 2“ a jméno boží tak nemělo být bráno nadarmo, natož pak v davu zahlédnout jindy nezbytné „paroháče“.

Co hned při příchodu do sálu muselo každého trknout, byla mizivá návštěva. Pravda, dopředu se nabízel fakt, že v zemi Vozových hradeb nemůže Nealova angažovaná show přilákat žádné davy věřících, ovšem takovéhle „díry do sálu“ čekal asi málokdo. Ta zhruba stovka hlav, která se pod pódiem „mačkala“, opravdu velké rozjaření pro účinkující neslibovala, na druhou stranu ji ale (jak už je na podobných akcích zvykem) tvořili z drtivé většiny opravdu připravení fanoušci/muzikanti, takže i ohlasy po jednotlivých „skladbách“ nakonec slušně rozbouřily příjemné prostory pražského Retra.

Aby pozorní posluchači nepřišli ani o jediný tón, který znají z nahrávek, přivezl s sebou pan Morse hnedle sedmičku dalších účinkujících. Kdo v naději doufal, že v současnosti „bezprizorní“ ex-Snový divadelník Mike Portnoy dorazí na pražskou lekci katechizmu, musel být sice maličko zklamán, myslím ovšem, že exotický Collin Leijenaar byl dosti důstojnou náhradou. Hodně pozornosti k sobě přitáhl i druhý zástupce rytmiky, neboť basu v rukou třímal jakýsi Kristoffer Gildenlöw, a ten po odchodu z PAIN OF SALVATION přece jen trochu sešel z očí. Že mu to hraje stále parádně, je asi zbytečné dodávat. Za druhými klávesami pak „zasedl“ Ola Hedén (jinak THE FLOWER KING - byl-li to tedy skutečně on), určitě nelze vynechat šikovného a drzého mladíčka Paula Bielatowicze u sólové kytary, no a když už jsme v tom představování, ženský (převážně pěvecký) prvek příjemně obstarala Jessica Koomen, klasické nástroje pak Ben Mathot (housle) a Nathan Brenton (cello/kytara), abychom to tedy měli kompletní.

Krásný a čitelný zvuk, jak je v Retru zvykem, pak hudebníky nezradil po celou dobu téměř tříhodinového muzikantského happeningu. Od úvodní (a dosti překvapivé) „Beware Of Darkness“ z druhého alba SPOCK´S BEARD z roku 1996 až po jediný závěrečný přídavek „King Jesus“ bylo všechno krystalicky čisté a krom snad dvou, tří „zahoukání“ vazby i absolutně čitelné. Navíc, díky té již zmiňované skromné účasti, stál každý v dostatečné blízkosti od pódia, měl absolutní přehled o dění na jevišti a i úzký kontakt s hlavním „kazatelem“. A že ten ho umí využít, na to můžete vzít jed. Pokud to přeženeme, někdo nepřipravený by si na jeho koncertech mohl připadat tak trochu jako v knížkách Stephena Kinga. Tolik Boží milosti, až to podezřívavému bezvěrci z Evropy může zavánět fanatizmem. Ale co už, dejme tomu, že to Neal myslí naprosto upřímně a pojďme k tomu nejdůležitějšímu, totiž k hudbě samotné.

Jak už jsem naznačil, instrumentální výkony neměly chybu. Všichni zúčastnění se předháněli, kdo lépe, kdo radostněji a na výsledku to prostě bylo znát. U sólovek pana Morseho (snad s výjimkou „One“, ale vlastně i u té) mívám neodbytný pocit, jak moc by jim slušelo prostříhání, zkrácení a vypuštění té spousty „ploch“. Naštěstí živě, kdy člověk může sledovat i jednotlivé protagonisty a kdy to všechno má úplně jinou energii, není ten pocit až tak zásadní. A navíc ty parádní vícehlasy! Vystoupení bylo rozděleno na dva bloky. První, nastartovaný vzpomínkou na Spockův knír, tedy jakési best of, následovala krátká přestávka a pak se osazenstvo vrátilo a „dalo k dobru“ celé novinkové „Testimony 2“. Kdo neměl naposloucháno, nechápal. A ono po pravdě řečeno, kdo si dnes může dovolit vydat novou nahrávku, navíc s takhle smrtící stopáží, a pak ji celou přehrávat večer co večer na turné? Tak vidíte...

Hlavní osobou večera byl pochopitelně samotný pan kapelník. Střídal klávesy s kytarou, pěl jako o život (asi v půlce koncertu se zdálo, že hlas kolísá, ovšem vzápětí to „přeřval“ ve výškách a pak až do konce nepovolil), nezapomněl připomenout víru, ale i pobavit nás a sebe. Roztomilá byla příhoda, když tuším v „It´s For You“ přišla dramatická stopka, všichni se příkladně chmurně zatvářili a do toho ticha jakýsi týpek cestou z WC falešně krákoral: „Ic fó jů...“ Pan Morse se zarazil, rozesmál, vrátil zpátky trudomyslný výraz a pokračoval jakoby se nechumelilo. Po závěrečném přídavku se pak už jen vyčerpaně ukláněl. Je znát, že ze sebe dává skutečně všechno a při pohledu na napěchovaný rozpis turné, délku vystoupení a předvedený výkon nutno přiznat - člověk až nechápe, kde tu sílu bere.

Pokud jste se tedy přenesli přes občasné „agitované“ proslovy, Nealovo vytržení brali jako čistě umělecké a jeho nezpochybnitelné charisma si nenechali pokazit občas přílišným zapálením, museli jste odcházet spokojení. NEAL MORSE (a teď bráno jako skupina) totiž zanechali na území našeho hlavního města hodně přesvědčivou stopu.

Playlist (bez záruky):

Beware Of Darkness
Leviathan
The Separated Man
The Door
Seeds Of Gold

Testimony 2 (album)

King Jesus