Je zjevné, že právě v tomhle období QUEENSRŸCHE pořádně nevěděli kam dál pokračovat a na co se vrhnout. Měli za sebou několik úspěšných a po kvalitativní stránce prvotřídních alb, která byla zapečetěna jejich nezaměnitelným autorským rukopisem. Bohužel u kapel nepotrpících si na opakování stále totožného mustru to při stavu, kdy dosáhnou po motivační stránce všeho, obvykle končí úplnou obměnou vlastního stylu, a to i za cenu ztráty vlastní tváře, svojské originality i velké části pracně získaných fanoušků. A právě něco podobného potkalo v druhé polovině devadesátých let i seattleské QUEENSRŸCHE, kterým do té doby vycházelo všechno, na co sáhli, a kteří zřejmě pod tíhou vlastního skladatelského vyhoření přijali pravidla diktovaná tehdy aktuálními alternativně rockovými styly.

Jak už v dobových rozhovorech Geoff Tate tvrdil, QUEENSRŸCHE dosáhli po umělecké stránce všeho, co si jen celosvětově proslulá kapela mohla přát. Nebylo tedy divu, že po patnácti letech existence zkusili něco jiného, co s jejich mateřským stylem lze spojovat vážně jen velmi obtížně. K tomu můžeme přičíst skutečnost, že doba zrovna klasické hard rockové muzice nepřála, a dostáváme tím pádem sbírku připomínající spíše jakousi průměrnou, civilně znějící rockovou výpověď o tehdejší zvukové módě. Podobné věci se samozřejmě děly i jinde (viz. třeba Bruce Dickinson a jeho „Skunkworks“), ale u QUEENSRŸCHE to celé tak nějak nejvíce bilo do uší. V některých skladbách duněl post-grunge, občas jsme dostali song lehce šmrncnutý akustikou příznačnou spíše pro projev britpopových kapel, ale jedno bylo už tehdy jasné, tohle byli QUEENSRŸCHE značně vzdálení od svého okázalého a do puntíku propracovaného projevu z minulosti.

Hlavní skladatelský tandem Tate/DeGarmo se zjevně vzhlédl v celé té uměle vyhnané horečce, jaká se pár let nazpět prohnala jeho domovským městem, a tak příklon k dobovému indie rocku pojal jako jediné východisko z vlastní tvůrčí krize. Což o to, Geoff Tate byl vždy skvělý všestranný muzikant a otevřený chlapík, ale DeGarmova změna hudebního vkusu byla, myslím, naprosto zásadní ve formování celého alba „Hear In The Now Frontier“. Jeho typická kytara, která se kdysi pyšnila neopakovatelným pompézním zvukem, zde ztratila téměř všechny své klady. Nepochopitelně podlazený zvuk, sóla hraná v podstatě snad jen z povinnosti a skladby, u kterých si člověk musel všechny ty melodie téměř domýšlet, aby mu z nich vyšlo něco, co by se mohlo dokonce i líbit. No řekněte, nezní vám to bizarně?

Pokud člověk nepřemýšlel nad tím, že právě poslouchá QUEENSRŸCHE, dalo se to celé strávit. Ona to vlastně v kontextu dobového rocku nebyla vůbec špatná deska. Nebyla sice nijak výjimečná nebo výrazně nadprůměrná, ale udržela si kvalitu širší americké druhé ligy. Jenže, řekněme si rovnou, měli tohle zapotřebí právě QUEENSRŸCHE? Kapela, v jejímž středu se vždy nacházel jeden z nejlepších hard rockových zpěváků své doby (zde rovněž naprosto nepochopitelně držící svůj hlas na pořádné uzdě a v obyčejných nižších polohách) a vlastně i ostatní zvučná muzikantská jména, počínaje zmiňovaným kytarovým střelcem DeGarmem (mimochodem, tou dobou už zjevně přemítajícím nad svým brzkým úprkem z řad kapely), a konče rovněž skladatelsky aktivním bubeníkem Scottem Rockenfieldem?

Jestli se o nějaké skladbě dá říct, že ještě splňovala nároky na tvorbu QUEENSRŸCHE, byla to zřejmě jen balada „Some People Fly“, a pak ještě několik hutnějších položek, které oplývaly jakž takž uspokojivou melodikou, byť dělanou v souladu s tím, co si žádala tehdejší móda („The Voice Inside“, „Miles Away“ nebo „Hero“). Povedla se i jediná skladba odzpívaná Chrisem DeGarmem „All I Want“, která však připomíná spíše někoho jako byli britští BLUR, než druhdy význačnou hard rockovou formaci. Celé album tedy ukazuje, že seattleští nebyli ještě zcela připraveni na nahrávání nového alba a navíc zažívali značnou názorovou rozkolísanost, což se brzy ukázalo právě díky odchodu DeGarma, jehož albem bylo „Hear In The Now Frontier“ především. U QUEENSRŸCHE tak začala pořádná krize.