Odchod kytaristy Chrise DeGarma nebyl jedinou ranou pod pás, s kterou se museli tehdy QUEENSRŸCHE vypořádat. Nestabilní klima v hudebním průmyslu zapříčinilo, že jejich dlouholetá vydavatelská stáj EMI, pod tlakem špatných prodejů některých svých koní, počala svou databázi razantně pročišťovat od všeho (podle nich) neperspektivního. QUEENSRŸCHE se v roce 1997 rázem ocitli na dlažbě, takže museli dokonce z vlastní kapsy financovat své světové turné. Nakonec však došlo k přestupu ke zkušené značce Atlantic Records, a rovněž k přijetí nového kytaristy Kellyho Graye, do jehož domácího studia se skupina na počátku roku 1999 nastěhovala. Bohužel, skladby s ním nahrané nesvědčily o nějakém zásadním obratu k lepšímu, naopak, poměrně nevýrazný materiál ukázal, že se krize okolo těchto hardrockových legend začala nebezpečně prohlubovat.

Album, jehož název, byť  byl zde uveden s přesmyčkou, upozorňuje na tehdejší nebezpečí zhroucení veškerých počítačových sítí, které sebou samozřejmě nesl přechod do nového tisíciletí, pokračovalo v tom, co předchůdce pouze naznačoval, a sice že QUEENSRŸCHE už jsou zcela jinou kapelou než v dobách svých nejúspěšnějších nahrávek a že hledí jen a pouze do budoucnosti. Bezútěšný ráz alba, podtržený hypnotickými tempy, dunivou kytarou a skromným zacházením s melodiemi znovu nedokázal navrátit kapele někdejší lesk, a to si myslím, že všichni členové odvedli dobrou práci. Po skladatelské stránce však byla nahrávka jasným ústupem z pozic.

Vlastně by se dalo říct, že album „Q2K“, přestože šlo o více „heavy“ materiál než nabízelo předchozí dílo „Hear In The Now Frontier“, pokračoval v odklonu od pompézního pojetí, jaké si většina fanoušků s QUEENSRŸCHE spojovala. Zdejší hutný a neprostupný sound byl možná ve své době moderní, a tak nějak hodně k věci, ale výrazné skladby, natož pak vypalovačky, se v celku hledaly ještě obtížněji než u minulé desky. Na album totiž lze nahlížet o něco optimističtěji pouze jako na jednolitý celek, na jehož zvláštně klaustrofobickou náladu budete již předem připraveni, ale pokud by jsme měli vypíchnout nějaké nadprůměrné jednotlivosti, bylo nejméně výrazným dílem seattleských do té doby.

Ze skladeb by se dala vypíchnout mohutně riffující „Sacred Ground“, zasněná „When The Rain Comes…“ nebo třeba Tateova skladba „Beside You“, věnovaná jeho malým dcerám. Posledně jmenovaná navíc svým soundem připomíná spíše nějakou zatěžkanější obdobu kapel jdoucích v devadesátých letech v závěsu za experimentálními „německými“ alby od U2.

Atmosféru nočního dunění z milionových multikulturních mravenišť zachycují třeba „Liquid Sky“ a „Breakdown“, naopak osobní „Wot Kinda Man“ účtuje s někým dříve Tateovi tolik blízkým. Otázkou je, zdali se jedná o jeho otce, nebo jestli je song namířen na jeho bývalého kumpána DeGarma. S „Burning Man“ znovu dostáváme až bolestně ponurý obraz, jaký mohl nabízet jen život osamělého člověka uvnitř mnohamilionové metropole zasažené všeobecnou evolucí. Bolestné, vcelku dobré, ale do té doby i nejslabší album QUEENSRŸCHE.