Jak se lze nahlížet na skutečnost, že jsou londýnští WHITE LIES považování za aktuální senzaci (pop)rockové mainstreamové scény? Je to důkaz vyčerpanosti současné masové hudby obracející se v poslední době směrem ke šťastnější minulosti anebo jen potvrzením faktu, že vše podstatné již bylo vymyšleno a nyní se jen všemožně kombinuje a fúzuje? Jedno je však jisté. Retro prostě už několik let frčí na plné obrátky, což mimo jiné věrně reflektuje i britská kytarová scéna. Stačí si vzpomenout na i zde recenzované výborné imitátory THE HORRORS, abychom pro příklady nechodili až příliš daleko.

Trojice z hlavního města Britského království však na to jde trochu jinak. Rozradostněný debut „To Lose My Life…“ z roku 2009 přinesl slušný rejstřík hitů a jeho letošní následovník na tom vůbec není hůře. Na druhou stranu se nekoná prakticky žádný progres, který by už na prvotině využitou kombinaci indie rocku, osmdesátkového synthpopu a (velmi lehké) postpunkové zasmušilosti posunul jakýmkoliv směrem vpřed. Spíše se dá říci, že „Ritual“ má za úkol hlavně uhájit vydobyté pozice a dát jasně najevo, že WHITE LIES jsou tady v plné síle.

Otázkou do pranice zůstává, zdali je potřeba takovýto postup podrobovat zdrcující kritice, když většina skladeb z letošní kolekce prostě funguje. Co se však Britům dá snadno vytknout, je zjevná povrchnost jejich hudby, která se prostě maskuje jen velice stěží. Jsou tady silné emotivní refrény (singl „Bigger Than Us“ anebo „Turn The Bells“), ale není potřeba ani příliš velké námahy, aby pozornější posluchač nedospěl k poznání, že se jedná víceméně o načapaný kompilát již dávno prověřených tahů.

Tohle může být problém hlavně v závěru alba, kdy triu zjevně dochází síly a předchozí výtečné tempo vysloveně zazdí dvěma nasládlými („Come Down“) až estrádními a vlezlými („The Power & The Glory“) kousky. Do té doby se však dějí věci nesmírně zajímavé a objeví se i několik výtečných momentů, dokazujících, že i toto pátrání v minulosti má stále co nabídnout a nemusíme se hned bavit pouze o komerčním dopadu tohoto počínání.

Explosivní hit „Bigger Than Us“ sice nezapře jasnou snahu okamžitého zásahu cíle, ale jistý půvab spočívající v netradičním spojení postpunkové sloky a vypjatého rockového refrénu, jakoby vypůjčeného od některé z veselých amerických rockových partiček pro středoškoláky, mu prostě nelze upřít. Přesně zacílená produkce to s razancí kytar nijak nepřehání, a to se týká i těch rockově ostřejších písní, jakými jsou již zmiňovaná „Bigger Than Us“ anebo svižná „Streetlights“.

Nejdospěleji a ve své krátké historii i nejlépe zní WHITE LIES ve dvojici skladeb tvořících velmi silný střed alba. „Holy Ghost“ je brilantní taneční záležitost, jejíž dusavé tempo je neúnavně bičováno jednoduchým ale o to více zdrcujícím rytmem bicích. Takhle nějak si lze představit dostaveníčko minulosti se žhavou současností, při kterém to doslova jiskří. Rytmicky o poznání umírněnější následující „Turn The Bells“ je návratem do časů, kdy DEPECHE MODE diktovali aktuální trendy v pop music, což neomylně připomene „gahanovsky“ posazený hlas Harryho McVeigha. Euforický refrén má i přes zjevnou podbízivost taktéž své kouzlo a v těchto momentech ani příliš nevadí lehce infantilní text, což je ale typické pro celou dosavadní tvorbu této londýnské kapely.

„Ritual“ tak kromě záblesků ve své prostřední části nepřináší nic, co bychom od WHITE LIES neslyšeli už na dva roky starém debutu, ale i toto nic stále funguje více než dobře a v tomto případě je potřeba dát zapravdu i prodejním číslům a hojně navštěvovaným koncertům, včetně toho letošního v pražské Lucerně. Najde se ještě někdo, komu vadí, že ani WHITE LIES žádnou novou revoluci v rockové muzice neudělají? A čekal to od nich vůbec někdo?