Pod záštitou vzpomínky na tragicky zemřelého kamaráda ze Kdyně uspořádali rovněž kdyňští (dnes už ovšem pouze z jedné čtvrtiny) Martyrium Christi v krásnou srpnovou sobotu nultý ročník „Memory Rock Festu“ a myšlenka to rozhodně nebyla špatná. Uspořádat rockový maratón, ve kterém budou hrát prim především ultrazběsilé spolky, ale zároveň si člověk bude moci poslechnout další širokou škálu rockové muziky, to je, řekl bych, celkem šikovná cesta k rozšiřování posluchačových obzorů. No a i když těch posluchačů, zejména zezačátku (neb startovat se mělo už o 10.00 hod. dopoledne), nebylo asi tolik, kolik si pořadatelé představovali, festivalová vzpomínka (rovněž díky výraznému, čitelnému a také velmi výkonnému ozvučení) se přece jen vcelku vydařila.

Na místo samé, tedy fotbalový stadion ve Kdyni, jsem s trošku černým svědomím dorazil něco málo po poledni, protože, přece jen, tak brzké vstávání hned v sobotu by mi nemuselo udělat dobře, že. Ovšem hned jsem byl ujištěn, že začátek se stejně vlekl jako týden před výplatou, a že jsem i přes dvouhodinové manko o nic nepřišel. Ale byl už nejvyšší čas, neboť blonďatý bubeník, jenž si na pódiu rovnal ke své soupravě i mikrofon, mi neklamně napověděl, že na řadu přichází volyňský Avenger. Tahle kapela, to je taková moje zvláštnost. Ačkoliv jsem nikdy neslyšel žádnou její nahrávku, naživo jsem ji shlédl už nejméně dvacetkrát, a pokaždé si to nemůžu vynachválit. Její syrový black metal, tak trochu v duchu Master´s Hammer, se mi totiž nepřejídá ani ve velkých porcích, a že jich Avenger rozdali. Novinka „Godless“ zdá se býti velmi lákavou a zřejmě nastal čas, abych i já přehodnotil svůj vztah k nosičům téhle kapely.

Dále nastoupivší tachovští Soda & Ton zahráli jakousi podivnou variantu na reagge a jelikož si v žádném případě netroufám tenhle hudební styl definovat a natož pak hodnotit, omezím se pouze na konstatování, že tachováci hráli necelou půlhodinku, tedy po čas, který byl přísně vyměřen všem účinkujícím kapelám, aby nedošlo k časovému skluzu (ke kterému ale nakonec stejně došlo).

Než přišli na řadu královéhradečtí Sabathory dovolím si ještě jednu poznámčičku. Mezi jednotlivými vystoupeními, kdy si ta která kapela balila nebo rozbalovala nádobíčko přispíval svou trochou do mlýna i konferenciér, zřejmě se starající se o to, aby se publikum nenudilo. Tuto nelehkou úlohu si na svá bedra vzal údajně (tuto informaci nemám ověřenou) jeden z moderátorů rádia Šumava, a nutno přiznat, svou roli zvládl celkem obstojně. Trochu mi sice vadilo, když zřejmě z neznalosti hudebních pojmů označoval všechny death a výše metalové spolky jako „dost tvrdé kapely“ nebo když jim svými poznámkami vstupoval do mrazivých inter, jež měla navodit atmosféru, ale jinak to bylo opravdu celkem důstojné a na úrovni. Samotné Sabathory jsem pak viděl i slyšel poprvé v životě a tak mě jejich svištící death metal vcelku příjemně navnadil. Trojice, jíž by velmi prospěl druhý kytarista, pochopitelně nepředváděla něco, co by se výrazně lišilo od tuzemského smrtícího standardu, nicméně nepostrádala určitý náboj výraznosti (basistův murmur byl opravdu výstavní) a tak jsme se při jejich setu, zaštítěném i chystanou novinkou „Forever Ill“, mohli nechat docela příjemně mrazit.

Prvním zástupcem místní scény se něco okolo 15.00 hod. stali domažličtí Jakobič. Tuhle kapelu krom zasvěcených zřejmě asi nebudou mnozí znát (dosud nedisponují žádnou oficiální nahrávkou) a tak vězte, že v současné době, posíleni o mladého a velmi šikovného kytaristu (v jeho postoji jsem pořád cítil něco ze Zakka Wilda), se stále více stáčejí bluesovým směrem, i když je to pořád na poctivém kytarovém základu.

Jako zápach ze zvětralé mrtvoly se pak do prosluněného odpoledne přiřítili českobudějovičtí Bizzare Embalming a Ingrowing. Nejprve bez jakéhokoliv varování hrábli do strun Bizzare Embalming s Vlakinem (jinak vůdce basy v Ingrowing) za mikrofonem a publikem, alespoň tím méně věci znalým, se jak mexická vlna rozeběhl šok z otazníku, zda tohle ještě může být hudba. Hudba to zcela samozřejmě byla, jen onen extrémní grind core je zkrátka těžce undergroundovou záležitostí a tak asi nemohl vyvolat větší odezvu (znovu jsem se musel v duchu smát, když moderátor hlásal, že B. E. jsou „taky dost tvrdou kapelou“). Já osobně přece jen raději trochu zaběhnutější Ingrowing a ti se ukázali být v opravdu plné síle. Je to už delší čas, co jsem je naposledy slyšel naživo, ale pořád je to ta stará dobrá mlátička na grind core a mě bylo opravdu potěšením nechat se rozřezávat stereo kytarovo-motorovou pilou v rukách Pouzara a Eddieho za asistence Vlakinova hrdlořezu. Ingrowing, a opravdu si troufám domyslet tuhle myšlenku, jsou zkrátka dnes již zcela nepochybně kultovní tuzemskou smečkou.

Další na řadě byli plzeňští Pod Stolem a jak se vzápětí ukázalo, jejich vedlejším úkolem bylo i uklidnit nervy většiny publika, pocuchané právě proběhlou apokalypsou. Pod tóny jejich hopsavého punkového bigbítu dav pod pódiem pookřál a dokonce se tu a tam dal i do tance. Plzeňáci přehráli svůj standartní ´best of´ set, v němž nechyběly i novinky z čerstvého alba „Rajcsongs“, tak jak je to pro ně typické předali i spoustu pozitivní energie a dokonale připravili půdu pro domácí kapelu č. 2, totiž kdyňskou Zvlášňý Školu. Ta si vedla podobným způsobem, jen domácí prostředí se pro ní ukázalo být daleko větší výhodou, protože dav pod pódiem se ještě více rozrostl. ZŠ nehrála jen ze svého aktuálního alba „Desítka“, ale sáhla i do daleké minulosti, takže pokud někdo z přítomných toužil po opravdové definici toho, co je to vlastně „knajp´n´roll“, měl ideální možnost si během vymezené půlhodinky nastudovat přímo z nejpovolanějšího zdroje.

A přišel čas pro třetí místní spolek, totiž pořádající Martyrium Christi. Tuhle domácí brutal-death metalovou veličinu asi netřeba blíže představovat, stejně jako jejich produkci, protože (a poměrů znalí to museli předpokládat) teprve rok po vydání svého oficiálního debutu „Reward“ nemohla tahle čtveřice hrát nic jiného než právě tento materiál. Ale uvážíme-li, jak se velmi dlouhé tvůrčí období vždy promítne do mistrně vybroušeného materiálu, nezbývá než kapele přikývnout. Taková „Crucifiction“ či „You Bastards“ za to opravdu stojí.

Dalším zástupcem plzeňské metropole byla Palice, pohrobek kdysi slavné Alice, v jejímž středu se rovněž kdysi velmi výrazně zviditelnil Dan Bárta. Vzhledem k její minulosti tedy předpokládám, že nemůže být pochyb o tom, co Palice produkovala, a zbývá jen dodat, že její kousavý a šťavnatý rock´n´roll se líbil, a že zpěvák téhle plzeňské čtyřky má velice zajímavý odstín hlasu, dokonce bych řekl, že co do přiléhavosti by předčil i již zmiňovaného Dana Bártu (prostor pro srovnání poskytla hitovka „Ani náhodou“).

Pak se začalo pomalu smrákat, a aby nevázla legrace, pódium opanovali plzeňští legrační strýčkové a pardálové v jednom, Požár mlýna. Těm netrvalo dlouho, aby navázali kontakt se zpočátku trochu nedůvěřivým publikem (kouzelná byla mluvnická lekce zpěváka Emila na téma ´Kterak zastřít senilitu´), jež jim na konci celého jejich setu zůstalo viset na rtech a vyžádalo si úplně první (a vlastně i poslední) přídavek celého dne. Plzeňský saxofonový crazy punk, excelující v už zmíněné přídavkové a dosud nikde nezveřejněné letité hitovce „Kemry“ překvapivě (překvapivě?) dostal snad úplně všechny, čímž se pasoval na prozatím (a jak se později ukázalo nejen prozatím) nezářivější hvězdu celého programu.

To už ovšem bylo přesně 21.15 hod., tedy čas připravený pro předpokládaný vrchol všeho hudebního dění toho dne - Kamila Střihavku & Woo-doo band. Muzikanti Woo-doo bandu, mezi nimiž mne překvapila zejména přítomnost kytaristy Mirka Chyšky (jinak J.A.R., Die El. Elephant), ale předlouho zvučili, takže se začalo až někdy kolem dvaadvacáté. K celému setu můžu poznamenat jenom tolik, že čerpal zejména z aktuálního sólového alba Kamila Střihavky (kteréžto neznám a nemůžu tedy sloužit), že nám předvedl skutečného Pana zpěváka a skvěle šlapající hudební těleso, to vše zastřešené dokonalým profesionálním výkonem (bylo zkrátka poznat, že všichni přítomní se hudbou živí), a že, alespoň tedy mě, se znovu dělaly mžitky před očima, když jsem byl nucen tu a tam zrakem sklouznout ke dvěma fešným kočičkám, které sice umně zpívaly, ale jejich hlavní funkcí bylo se ve stejném rytmu a směru vnadně kroutit za mikrofony. Tomu říkám marast nejhrubšího zrna, zvlášť když skryt za nimi předváděl své bezpochyby minimálně obdivuhodné kytarové umění právě M. Chyška.

S časem, nachylujícím se k půlnoci, vzápětí nemohl přijít nikdo jiný, než praotec vší metalové hrůzy, tedy Ozzy Osbourne, respektive jeho karikatura v podání kapely Ozzy Osbourne Revival ze Žďáru nad Sázavou. Nevím kolik takových revivalů krouží republikou (mám pocit, že jsou dva, když ten druhý se, myslím, soustředí výhradně na tvorbu Ozzyho), nicméně Ozzyho remake jsem viděl a slyšel poprvé v životě a musím přiznat, že, alespoň tenhle, mě docela zaujal, tím spíš, že zařadil i čistě ´sabbathovské´ fláky „Black Sabbath“ a „Paranoid“. Samozřejmým základem pro vystoupení Ozzyho revivalu bylo bezchybné zvládnutí původní hudby a rovněž tak (a nemuselo by to být nutností) i skvěle ´zahraný´ Ozzy, který se jeho protagonistovi povedl se vším všudy, slunečními lennonkami počínaje a nezaměnitelným infantilním pobíháním a tleskáním konče.

Noc se pak pomalu, ale jistě nachýlila, a já, již jen velmi ztěžka odolávající velmi silné únavě, jsem znovu s trochou černého svědomí před živou muzikou upřednostnil cestu domů a do postele. Omlouvám se tímto stříbrským Coward (upřímně jsem uvítal novinku hlásající skutečnost, že z kapely byl ´odejit´ nový zpěvák a mikrofonu se znovu ujal nezaměnitelný a pro Coward dle mého naprosto nenahraditelný Jarda Kubeš) stejně jako případným dalším spolkům, které ještě oblažily všechny přeživší posluchače na kdyňském Memory Rock Festu a těším se na příští, první ročník, který by se, i přes zamračené tváře pořadatelů v prvních hodinách festu, přece jen mohl uskutečnit. Pro zájemce ještě dodávám, že na internetové stránce www.musicbazar.cz si mohou v nejbližších dnech vyhledat kopu fotografií z přiblíženého kdyňského festivalu.