Devin Townsend a jeho hudební fantazie. To je námět na hodně dlouhé povídání, které, jak se díky letošní hudební nadílce zdá, ještě zdaleka nemá svého konce. Sotva stíháme utřídit dojmy z explozivní nálože v podobě „Deconstruction“, už abychom svoji pozornost obraceli k dalšímu kousku, jenž se line z vancouverské fabriky.

Tak si můžeme škrtnout další žánry, které tento pracovitý Kanaďan ještě nevyzkoušel. Po doslova energetické smršti, kterou přichystala jeho první letošní nahrávka, tu tedy máme hluboké vydechnutí a relax a dokonce i meditaci.

Myslím, že tvrzení o chůzi na tenkém ledě není až tolik přehnané, když uvážíme, že podobné produkce nemají nejmenší problém sklouznout do prachbídného kýče a místo kýženého meditativního efektu se dostaví spíše úsměv na tváři. Tuto hranici tu a tam překročí i „Ghost“, ale otázka zní, do jaké míry se tak děje záměrně. Za přehnaný kýč totiž lze považovat i motiv jeho obalu. Pohled na mořský záliv vyvedený ve výrazných odstínech modré barvy nepatří k výjevům, kterými bych si zvyknul zdobit své okolí a spíše bych jeho uplatnění našel na zdi nějaké z čínských restaurací.

S hudbou to však i přesto nakonec až tak zlé není. Máme tady sice bublající potůček za zvuků kláves („Feather“), které jsme už před dvaceti lety mohli slýchat na nahrávkách ze žánru new age, ale ani tyto úlety nedokážou výsledný dojem příliš zkazit. Veliký potenciál navnadit a získat si pozornost v sobě skýtá zasněný úvod. „Fly“ doprovázená „plovoucím“ akustickým kytarovým motivem a smířlivým Towsendovým hlasem je dostatečným projevem naprostého zklidnění a odevzadnosti, které na posluchače v dalším průběhu čekají.

I navzdory výše vyřčenému je toho na těch více než sedmdesáti minutách ke slyšení skutečně dost. Townsend a jeho družina vás zvou na projížďku po krajině, jaké lze najít jen ve fantasy anebo sci-fi literatuře. Ne, nelekejte se. Draky, meče, ohně a další podobné kuriozity tentokráte vynecháme. Bude to zcela bez boje, beze snahy zasahovat do dění. Řekněme, že se vydáme spíše na poznávací zájezd s možností spatřit všechny atrakce z bezprostřední blízkosti.

Schopnost imaginace je asi tím nejdůležitějším, co byste si na podobnou výpravu měli vzít sebou. Bez té to prostě při nejlepší vůli nepůjde. „Ghost“ se sice dá poslouchat jen tak, jako kulisa při nějaké činnosti a i takhle dokáže příjemně fungovat, ale jeho místy až infantilní roztomilost a (již několikrát zmiňovaná) občasná kýčovitost teprve díky spojení s vlastními představami dosáhne požadovaného výsledku. Pro někoho jím může být právě naprostá relaxace a odevzdání se této nahrávce a pro jiného zase velice příjemný a nezřídka i méně soustředění poslech.

Autor těchto řádků se řádí ke druhé skupině, která si dokáže užít zápal, s jakým se Townsend do tohoto náročného boje pustil. Sice z něj ani zdaleka nedokázal vyváznout bez šrámu, ale kdo by prostě mohl odolat až pohádkově znějícím klávesům v jedné ze svižnějších skladeb „Texada“ anebo neustále omílané ústřední melodii z titulní skladby, u které zpočátku ani nepostřehnete její nefalšovaný country rytmus?

Složitá osobnost kanadského muzikanta odhaluje svoje další zákoutí. „Ghost“ je tak v první řadě intimní zpověď rozervané hudebníkovy duše. Kdo již delší dobu sleduje dílo Devina Townsenda, tak nejspíš uzná, že všechny chyby, kterými toto dílo disponuje (zmiňovaná kýčovitost, místy až naivní vyznění...) jsou v podstatě něčím, co se dalo i očekávat. Opět se jednou ukázalo, že pro jeho autora není nic nemožné a že se bez jakýchkoliv obav vrhne i do sfér, ve kterých neoplývá největší jistotou. Co naplat, že tohle už před ním udělali mnozí lépe, když album i se všemi svými mouchami nabízí příjemný a nenucený poslech.